Nevadí, že je nám hůř – hlavně, že je nám jinak. Kometa

Na Ptašínského byl relativní klid. Petr s Ivošem byli na pohotovosti, Zuzana s Ivetou se přiživovaly v Intru u arabských studentů, Fred se v koutě zabýval myšlenkami nikoli pozemskými a černá ovce této domácnosti Homér čekal na Běhounské na odvoz sanitkou na nocleh daleko příjemnější než jsou parazity prolezlé matrace na Ptašínského Street.

V zámku zarachotil klíč a první aktéři se objevili na scéně. Petr s Ivošem, nervózní až běda, vyndali svoje tuby Codeinu, Petr zalovil v tajné skrýši, odtud vytáhl přenosnou laboratoř, v kuchyni se zatemnilo a rozsvítilo a výroba mohla začít. Pohledem plným něhy se díval Ivoš na zakouřený plecháč, v němž se škvířil onen alkaloid opia. S jakou láskou bral Petr do rukou stokrát projeté pumpy a jehly. Fred na okamžik zapomněl na půvabné tetování Zuzanino při pohledu na svůdné škrtidlo.

Opakuju se. Vím, že se opakuju. Vím, že se pořád opakuju, ale co jinak? Platí věc včerejší zrovna tak jako dnešní? Nemyslím si. A opět se opakuju a opět jsem u pana Šafaříka: „Každou věc nutno každý den vždy znovu vybojovat!“ Řekl to tak J. Š. někdy? Možná ne. Možná přibližně. Anebo to bylo jen mé slyšení takto naladěného nástroje. Když jsem před lety dělal do rádia scénář o Josefu Š., byl jsem až zaskočen tím, jak sám nejsem původní. Jak stále jen, a to věru už skoro po padesát let svého života (poznali jsme se někdy v dubnu roku 1972) Josefa Šafaříka na tisícerý způsob vykrádám. Jak to dnes lidsky a s naprostou samozřejmostí chápu, nepotkal-li bych J. Š., můj život by šel jinak a jinam. Nepochybně. Kam – a s jakým existenciálně lidským vybavením? Vlastně si to ani nedokážu představit, jak by se můj život dál tavil a vinul a vlekl, kdybych Josefa Š.(a jeho dílo!) nepotkal. „Zápasil jsem sám se sebou o sebe,“ řekl mi jednou. A já jsem to přímo viděl. Přímo zažíval a vnímal dokazováno každým dnem, každou hodinou. „Moje zápolení a práce směřovaly k tomu vyznat se sám v sobě,“ dodával, „dojít jistého poznání smyslu svého vlastního života.“ Byl to vlastně šaldovský titán. Ne nadarmo kdysi na můj přímý dotaz potvrdil velké ovlivnění Šaldou. Pravděpodobně vůbec nejzásadnější, protože šlo i o dobovou záležitost, a F. X. Š. zemřel, když J. Š. bylo 30 let. Tedy souběžnost lidských věků zásadní a živá právě pokud jde o přímé, aktuální ovlivnění. „Chtěl jsem se postavit na vlastní nohy, ne být postaven někým jiným, zvnějšku, “ pokračovala tehdy při jednom rozhovoru řeč pana Š. „Má cesta není recept, ani návod …“ Výsostný akt individuality a tvůrčí svobody. A závěrečný akord, přímo v duchu Šaldově: „Myslím, že jsem došel až tam, kam jsem mohl dojít. Nic podstatného jsem nezanedbal.“ Kéž bych kdy něco takového jen vzdáleně mohl o sobě říct! Někdy mám pocit, že jsem některé věci přece jen zanedbal, a především mám zásadní pocit, že jsem stále ještě ani nevyšel. Vím to, a přesto nemohu říct, že bych se tím nějak zásadně trápil. Byli jsme velmi jiní, velmi odlišní, a jinak nadáni. J. Š. vlastně patřil tak trochu k „těm, kteří vědí“, i když to tak na první pohled nevypadalo. Já naopak zase mezi ty, u nichž se stále chvěje ve vzduchu jen pohádkové: „Mha přede mnou, mha za mnou“.

Halladář na haldě halladuje.
Pod sebou bloky temných domů města,
v dálce vertikály komínů a chladících věží.

Jdou mraky jdou mraky nad Limou
nad pralesem Ostravou

Jdou mraky jdou
hvězdy zpívají
jdou mraky jdou
ty se zítřka nebojí chachá čačá
nebojí

Jdou mraky jdou
a ta dívka v trávě pod oblohou
hvězdy otvírá a tančí s tmou
ta se zítřka nebojí chachá čačá
nebojí

Jdou mraky jdou
a ta dívka v trávě pod anténou
hvězdy otvírá a tančí s tmou
pod kosmickou lodí pro loď kosmickou
ta se zítřka nebojí chachá čačá
nebojí

kolíbka je izomorfní s moebiovou páskou
kolébá se lebeda až běda
se sienou pálenou vyběhla
žena se sváří
žena svatozáři
o možnost
použít spermie mrtvého manžela
kolíbka je malý model rakve
kolíbka je modla psychoanalýzy
fucky fusak fakta
fakt ty –

burizóna ?!
zakázaná zóna?
nenech se ukolébat fakty
ruty šuty árijská arizóna
je to ona?
ve formalismu se ztrácí forma
limonádička náladička náledí
děngy vpereď
každý jí naletí

a na krku strangulační čára cárárára
honky tonk women
čile skotačí
strangulařní čára nezačíná nekončí tančí

je tím vina bílkovina pře—
 vleku
 úleku
 breku

mraku bílkoviny
odpusť nám naší našedlosti viny
odpusť nám naši posedlost klíny
nejen pěstními
v kulisách z rašeliny
nyní i jindy
i vždycky

točíme se v kruhu druhohmoty samoty čtvrtohorní
přání je otcem matky
omnia ex slovo
vracíme se zpátky rovnou za nosem
kratochvíle kruté krve
z/matky
řežeme se smíchy
v libozvuku cirkulárky
dostihového sportu stíhy

snesitelného snu
vteřinu po probuzení
než si sebe uvědomíme
svižně spadlého z višně na kokos

vábničky oprásklých obrazů lásky
sedací koupele vyseděly v perličkové vířivce kamenné vejce
lechtivého vejšplechtu syntetické teze účelu
rizota racionality
té banality autosugesce
na kukaččím vejci

(Dialog datanautů Milana Haußmann a Luboše Vlacha)

Milan: Lze vymezit přirozenost?

Luboš: Vymezovat neprostorové zení během pobytu ve vězení je kapánek šiblé.

Milan: Vyjmenovat hrdlořezy?

Luboš: Přirozené je stát se svou vlastní představou (snem.) Sny zhmotňují představy, polykáme prášky protože to už nejde jinak … prvoci, projekty, projekce, senzorická deprivce na širém moři … Přirozenost je prapodivná, přirozenost nemá pravděpodobnost, přirozenost není stavová funkce, přirozenost je jiná vlastnost, přirozenost je bezprostřední.

Kde je mez, je i rozhraní, mody jsou kostky na hraní, něco jako přirození, rození zení, bezedné, přirozená je výjimka z pravidla, alius, zázrak, úz, zobák, křídla, bílá křída na růžové ploše tření, černou sazí do komína …

… šeření šíření síření, tabu růžánků, přirozenost (přivoditi porod) – souhrn vlastností jazyka rozlišujícího rody. Rody jsou rozmnožovatelé, nota bene se na nás množina žene. Že ne?! Zurechnungsfähigkeit je schopnost uvědomění si dosahu svého činění; ale kdo vidí za roh?

Zurechnunsfähigkeit je {příčetnost} růžového spánku – v tanku. Je li přirozená {výjimka z pravidla}, je přirozeným i pravidlo samo – tudíž přirozené je vše a všehomíra je nesmírná. Jaký je vztah přirozenosti a propagandy?

Milan: Propaganda je zkratkovistost přirozeného výběru druhů. Přirozená je neposkvrněná panna.

Tineola bisselliella
bere za kliku císařova nového šatníku
kostlivec vypadl z prádelníku
na módním mole
nahoře bez i dole
kostlivce zdobí jen střevíce

z ostudy má kabát
a stejně jak Tineola je zastáncem prohibice
nerozumí módě ani za mák
drží zobák
drží žízňovku

✚ ✚ ✚

americký zápasník se stal ruským politikem
ruský politik se stal americkou mrtvolou
lidové vrstvy se staly rašelinou
kdo se nenacpal šmelinou
šel za jinou jívou

chán chechotu si všechny podrobil

další verze subverse

něčí verzí subverse
je verš či jazz
něčí je jehněčí jekot
někdo je kokot
něčí verzí je perverze
něčí verzí mlčení
(jehňátek)
zmatek nad zmatek