Dvacet čtyři hodin na Ptašínského – Homér
Na Ptašínského byl relativní klid. Petr s Ivošem byli na pohotovosti, Zuzana s Ivetou se přiživovaly v Intru u arabských studentů, Fred se v koutě zabýval myšlenkami nikoli pozemskými a černá ovce této domácnosti Homér čekal na Běhounské na odvoz sanitkou na nocleh daleko příjemnější než jsou parazity prolezlé matrace na Ptašínského Street.
V zámku zarachotil klíč a první aktéři se objevili na scéně. Petr s Ivošem, nervózní až běda, vyndali svoje tuby Codeinu, Petr zalovil v tajné skrýši, odtud vytáhl přenosnou laboratoř, v kuchyni se zatemnilo a rozsvítilo a výroba mohla začít. Pohledem plným něhy se díval Ivoš na zakouřený plecháč, v němž se škvířil onen alkaloid opia. S jakou láskou bral Petr do rukou stokrát projeté pumpy a jehly. Fred na okamžik zapomněl na půvabné tetování Zuzanino při pohledu na svůdné škrtidlo.
Jen přízemní fyzično nesdílelo jejich nadšení. Tuhý krunýř žil bránil častým
používáním ztupené jehle proniknout a vstříknout onen úžasný elixír, jenž na
deset minut naplní bledostí tyhle již tak dost bledé líce. Konečně se vše
zdařilo. Mír a klid se rozhostil po tvářích přítomných.
Ne na dlouho. Pod okny zastavilo auto. Jak střela vyskočil Petr a zhasnul magnetofon, hbitá ruka Ivošova otočila vypínačem a Fred bleskurychle zasunul nádobíčko pod skříň.
Všichni tři stáli za záclonou a vyděšeně zírali na bílooranžového žigulíka, jenž stál pod okny, na zelené postavy, jež kdo ví proč svítily baterkami právě do jejich oken, každý zvuk vyvolával bázlivé přimhuřování očí.
Veta byla po kodeinové pohodě. Kolik aut projelo po tomhle bulváru, tolikrát Petr vypnul magnetofon, tolikrák Ivoš zhasil světlo, tolikrát Fred přerušil zanícené studium toxikologie. Konečně všichni ulehli ke spánku.
Dlouho netrval. Krupobití připomínající klapot Zuzaniných podpadků všechny probudilo. Otevřely se dveře, barák se otřásl v základech a na prahu se zjevily Zuzana s Ivetou, obě zmalované jako děvky z pátého nástupiště a pod obraz ožralé. Zuzana navíc s plíživě se rozvíjejícím abstinenčním syndromem. Zuzana se okamžitě svlékla do zapraného spodního prádla a vystavujíc na odiv svoje tetování procházela se po bytě. Iveta ulehla na Homérem opuštěné lože se závistí vzpomínajíc na něj, kterak drahnou dobu spí v čistě povlečených postelích na záchytné stanici.
Zuzana uvidivší Ivetu v horizontální poloze, zahořela okamžitě vášnivou láskou
nejen heterosexuálního zaměření, odhodila zaprané spodní prádlo a vrhla se pod
deku za Ivetou, kde se za vůně toluenu odehrávalo lesbické drama.
Ráno ještě všichni spokojeně spali po noci plné vášně, když přišel Homér, osvěžen hlubokým spánkem, šťastně žmoulajíc v ruce složenku. Nahlédl do ledničky, jež zcela zela prázdnotou, nahlédl do špajzu, chtivý ranního doušku, leč čůčo bylo dávno vypito. Nahlédl do laboratoře, šťastně se usmál při pohledu na baculatou skleničku denaturovaného lihu, používaného Petrem jakožto rozpouštědla opiových alkaloidů a koupeného za peníze ubohým kočkám od čumáků odtržené a obrátil její obsah do sebe. Tím učinil zadost svým potřebám a toužebně se podíval po hodinách nezadržitelně se blížících k deváté.
A členové Jedové sekce ještě tvrdě spali, když pan Svoboda maloval první křížek na neposkvrněný cech. První se vzbudil Fred. Vzbudil ostatní kromě Zuzany, v jejímž objetí se zpola zadusila Iveta a rozdělil práci. Za půl hodiny se již mátohy chtivé Alnalogonu rozběhly do ulic. Každý, maje svou vytyčenou trasu, s nadějí sahal na kliky sterých lékáren, aby byl posléze přibit k zemi strohým nemáme.
Nicméně, po druhé hodině se z politého stolu na všechny usmívalo pěkných pár balíčků. I Zuzana vylezla ze svého zapáchajícího pelechu, přilákána praskotem drcených tabletek. V Evině rouše se procházela bytem a všude překážela při pilné práci svých soudruhů.
Od laboratoře zaznělo hromové: „Já toho hajzla zabiju, až přijde dom.“ Oním potencionálním nebožtíkem byl míněn Homér a motivem homocidia vypitý denaturák. Nastalo horečné schánění etanolu, naštěstí Iveta našla francovku, kterou si výše zmíněný alkoholik schovával pro případ nouze a v některé ze svých nesčetných opilostí na ni zapomněl. Za chvíli se již škrtidla napínala, tváře napětím červenaly a bledly, Zuzana radostně vstávala a padala, prostě idyla.
Z lednice se ozvalo slabé zakňourání. Petr ještě v transu otevřel dvířka a vyndal dvě koťata obalená jinovatkou. Zuzana se vášnivě líbala s Ivetou a Ivoš s euforickým výrazem v tváři je pozoroval.
Třikrát zazněl zvonek a ve dveřích stanul jedovatý Mirek s očima chtivýma analgetika. Jasný záblesk neskonalé radosti se v nich objevil, když uviděl nedotčené plato na stole. Třikrát zazněl zvonek a zklepaná Irena se ve dveřích objevila, žádostivá barbiturátů. Když se jí jich dostalo, spokojeně sebou praštila, aby ještě v transu byla Ivošem zneužita.
Tak plynul čas na Ptašinského Street. Občas žigulík pod oknem zastavil, občas k nějakému nemastnému koitu došlo a jen černá ovce domácnosti Homér, po jedenácté se z hospody navracející přerušil klid vyřvávajíc po ulici songy undergroundových kapel. Hrabaje se ve skládkách, přinášel nejneuvěřitelnější nemožnosti. Rozbíjeje láhve za účelem autoagrese depersonalizován halucinogeny halucinuje malá zvířata. Nemaje stálého pracovního poměru na ubohých studentech a invalidních důchodcích se přiživuje. A jak je teď na Ptašinského dobře, když Homér uvědomiv si, kde je jeho místo, stáhnul se do alkoholické samoty. Opustiv tuto rajskou idylu věnuje se teď pouze svému koníčku U Formana.