Knihy vydané

Victor Hugo (1802-1885), básník, spisovatel, politik. Jeden z čelných představitelů romantismu a liberálního humanismu. V knize Geniové jsou soustředěny stati o Homérovi, Jóbovi, Isaiášovi, Ezechielovi, Aischylovi, Lukretiovi, Juvenalovi, Sv. Janovi z Pathmu, sv. Pavlovi, Tacitovi, Dantovi, Rabelaisovi, Cervantesovi a Shakespearovi. Jak píše autor úvodem: „Toť řada nepohnutých obrů ducha lidského. Geniové jsou dynastií. Ba, není jiné dynastie. Všichni mají korunu, i korunu trnovou. Každý z nich představuje plnost absolutna, jíž možno člověku dosíci. Opakuji, že si nelze voliti mezi těmito muži, dáti přednost tomu neb onomu, ukázati prstem na prvého z těchto prvých.

„Hledá se Micimaus aneb Baron A Jeho Lvice“. Nápadité, vtipné a strhující verše známého bítovského básníka, moravského patriota, milovníka tradice a ctitele klasických ideálů. Tyto verše napsal pro své potěšení a radost přátel, i těch nejmenších, během jednoho jarního dne roku 2000. Kniha vyšla k básníkovým pětašedesátinám. Tato „pohádka ve verších“ je doplněna výsostným dílem umění a vtipu – kresbami Jakuba Požára. – „Žil Jednou Jeden Baron Haas / A Ten Měl Peníze I Čas. / Že Zvířátka Měl Nejvíc Rád, / Koupil Jim Z Lásky Celý Hrad / A Právě Teď Svůj Skvělý Chov / Stěhuje Sem K Nám Na Bítov. // Divadlo Je To Nevídané, / Letňáci Žasnou, Venkované: / Koníčci, Dromedáři, Slon, / Žirafu Dáme Na Balkon, / Jdou Mnohonozí, Mnohorucí, / A Všude Kolem Šmejdí Kluci. // Učitel Nese V Lahvi Ježka, / Bedna S Hrochem Je Trochu Těžká, / Papoušci, Orel, Netopýři / Kolkolem Komorníků Víří, / Každému Klec Či Stáj, A Ajta!, / V Kašně Už Ustlala Si Krajta. // Psů Tady Běhá Nejmíň Dvěstě, / Kdepak By Tohle Mohli V Městě, / Co Je To, Bože, Mravenečník, / Sedl Si Slečně Na Slunečník, / Opice Z Věže Vykukuje, / Baron Všem V Bráně Salutuje! // Mějte Se Rádi, Zvířátka: / A Teď Už Začne Pohádka.“

Jaroslav Durych (1886-1962), spisovatel, básník, dramatik, publicista, profesí vojenský lékař. Takto souborně vychází Kouzelná lampa poprvé. Je to soubor mistrovských povídek, místy přecházející až v baudelairovské básně v próze. Kniha je nejlepším úvodem do díla jedné z nejpřednějších postav našeho písemnictví. Její základ byl psán v patrně nejšťastnějším desetiletí autorova tvůrčího rozmachu, od konce desátých do konce dvacátých let minulého století. V doslovu ke knize píše její editor Jiří Kudrnáč: „Obrazy a paraboly Kouzelné lampy se odehrávají v blízkosti reality tohoto světa, avšak neotročí jí. Už na počátku své tvorby nalezl Durych svůj poměr mezi expresionismem, impresionismem, symbolismem i novoklasicismem, ovšem toliko jako svůj osobní tvůrčí recept – proto prohlašoval, že není vyznavačem žádného ismu. Postupně pak ve svém díle vytvořil obrazy, jimiž vyjádřil tendence, které odpovídají nejplodnějším novátorským duchovním proudům v kultuře prvních dvou třetin 20. století: totiž smysl pro existenci, absurditu a podvědomí.

Miroslav Holman (1938), básník, dramatik, publicista. Patří ke generaci starších, samizdatových harcovníků, píšících jen „ze zvyku“, veřejně se neangažujících.
Kdysi byl nazván „mistrem pointy, dolované opravdu z ničeho“. Miroslava Holmana „verše glosy“ (sbírku „Krokem“ předcházela obdobně koncipovaná knížečka „Kolem osy“, Vetus Via, 1996) jsou důkazem síly poesie nevystavované na piedestal státních cen, střídmé k aforističnosti, jako jitřní polnice, ta „trubka bez klapek“, znějící. Jsou hledáním tajemství, souvislostí, smyslu. Ale kde jinde než v takovémto boji, a současně pokoře, se nalézá poesie a (její) pravda? Holmanovy básně jsou obsaženy v antologii „Krajiny milosti“ a v několika časopisech po roce 1989. Je rovněž autorem více než desítky divadelních her, nikdy neinscenovaných, nikdy nepublikovaných. Tedy: Známý neznámý, neznámý známý... Sám soudí takto: „Nejsem básníkem. V roce 1968 jsem napsal: ‚Poezie je osud / který / žel / dosud mne nenašel.‘ Dnes doplňuji: ‚Poezie je osud / bohužel / Bohu dík / dosud mne nenašel.‘

Zdeněk Gába (1939), básník, geolog, folklorista. Jiří Kuběna kdysi tohoto autora a jeho dílo charakterizoval takto: „V poesii – zhruba od poloviny šedesátých let do let osmdesátých vydaných strojopisných souborů Lítost I, Lítost II, Jenom a Aušus– jako by prozrazoval svou základní invenci všudypřítomnou – vlastně nepříliš ztajenou – epičností svých básní (často právě ‚básní v próze‘); jeho básně jsou nejspíše jakýmisi zářezy poutníka na jeho poutnické holi. Tomu odpovídá i cudná, spíše symbolicko-gnómická obraznost i zas – pro Gábu tolik charakteristický úsporný, lakonický výraz, přelévající se jednou do jakési vteřinově siluetovité epitafnosti, podruhé zas do písňovosti takřka lidové.“ V knížce je možno čísti na příklad tyto jedinečné verše: „Neplačte s každým sluncem východem / Však červánky se napláčí pak dost / Neb západ slunce je jenom slunce západem / A bát se smrti nic než troufalost“ (Útěcha I) nebo „Hříchy jsou předem odpuštěny / a už dnes velmi daleky, / ten, kdo se rouhá Duchu pravdy, / bude však vinen na věky.“ (Spravedlnost)“

Obchodní údaj: Gába, Zdeněk, Lítost
skladem 45 výtisků, PC 60,- Kč

Kniha obsahuje původně samizdatově vydané sbírky Magorova mystická růže, Magorovo borágo, Magorův Jeruzalém a Magorovi ptáci. Je vybavena doslovem Petra Hrušky (Ne)lyrický subjekt Jirous a Ediční poznámkou. Vyšla zatím ve třech vydáních – 1997, 2007 a 2010.

Ivan Martin Jirous (* 23. 9. 1944), básník, výtvarný kritik, kulturní aktivista. Člověk divokých osudů, ctitel něhy a spravedlnosti. Absolvent dějin umění na Karlově universitě (1963-69), teoretik Křížovnické školy čistého humoru bez vtipu. Od r. 1969 uměleckým vedoucím skupiny Plastic People Of The Universe. Jeden z nejznámějších bojovníků proti totalitnímu režimu. V letech 1973-1989 několikrát vězněn, celkem 8 a půl roku. Organizuje festivaly druhé kultury, píše zásadní texty o undergroundové kultuře. Signatář Charty 77. Ve vězení vzniká básnická sbírka Magorovy labutí písně, jedna ze zásadních knih poezie českého jazyka 20. století (vycházejí v Mnichově v r. 1986). V roce 2006 je mu Nadací Charty 77 udělena Cena Jaroslava Seiferta.

Jakub Deml (1878-1961), katolický kněz, spisovatel, básník. „Ó krystaly, i vám už někdy byla sestra osou nečekaného útvaru? Všichni jsme ji milovali, byla jakoby společnou naší památkou na nebožku matku. Ačkoli od svého pátého roku nezhojitelně nemocna, anebo právě proto, nesla svaté tajemství celého našeho rodu. (Můžeme býti šťastni jen za cenu revolty.) Ona jediná nejdokonaleji o svých bolestech mlčela, ba naprosto o nich mlčela, nikterak nechápajíc, že by se o takových věcech smělo někdy mluviti. Jedenkrát, zastihnuv ji v tichém pláči, tážu se jí, poklekaje a bera ji za malé, neobyčejně hubené ruce, jimiž otírala slzy a zakrývala oči, cože se jí stalo. Bila tě? pravím, tule se k ní. Na zemi ležel chumáč plavých vlásků. No pověz přece, bila? – Nic mně není, odpověděla, celou svou bytostí vynucujíc na sobě úsměv spokojenosti, a já poznal, že jsem jí svou otázkou způsobil bolest daleko větší, než byla ta, jíž jsem se na oko dohadoval.“ To jsou úvodní slova útlé knížky, kterou básník napsal na paměť své sestry v roce 1936.

Robert Hugh Benson (1871-1914) byl čtvrtým synem anglikánského arcibiskupa z Canterbury. Vysvěcen na jáhna a po té na duchovního anglikánské církve. Roku 1903 konvertoval ke katolicismu. Stává se kanovníkem westminsterské katedrály a roku 1911 papežským komořím. Jeho dílo čítá na 27 svazků románů, drobné prózy, sbírek kázání a knih apologetických i esejistických. Neviditelné světlo začal psát těsně před svou konversí. V jedné ze svých autobiografických knih, ve Vyznání konvertity, o tom píše: „Můj zmatek vznikal hlavně ze dvou příčin: předně z pocitu ‚osamělosti anglikánské církve‘, který zesílil poznáním cizích zemí a pádnými argumenty pro římskou kontinuitu s církví předreformační. Základní ideu mi vnuklo několik historek mého nejstaršího bratra. Povídky, jež jsou povahy polomystické, fantastické, se soustřeďují kolem muže, kterého nazývám ‚katolickým knězem‘. Často jsem byl dotazován, zda jsem mínil oním mužem katolíka či anglikána. Má jediná odpověď je, že jsem jím nemínil žádného z nich zvlášť. Již před sepsáním této knihy, rovněž tak jako během psaní i po něm, zajímal jsem se stále více o mystické linie myšlenky.

Fiona Macleod (1855-1905). Víc jak deset let, do své smrti 14. prosince 1905 v Castello di Maniace pod Etnou, se pod tajuplným jménem „slečny Macleodové“ skrýval věhlasný skotský literární kritik, romanopisec a básník William Sharp. Propůjčiv své schopnosti, talent a vpravdě keltskou obraznost fiktivní postavě – řazené dodnes mezi nejvýznamnější zjevy tzv. keltské renesance v anglické literatuře devatenáctého a začátku dvacátého století – rozhodl se čelit nepochopení a příkrým soudům kolegů-kritiků, vydávaje se za pouhého „důvěrníka a rádce“ tajemné spisovatelky. Jeho taktika vyšla úplně, a jméno Fiony Macleod vstoupilo do literárního světa úspěšně a trvale. – Sám autor, William Sharp, poté, co absolvoval glasgowskou universitu a nedlouhý čas pobyl v advokacii a sektoru bankovním, se věnoval jen literatuře. Pod svým vlastním jménem vydává především eseje a básně. Od r. 1893 paralelně mystifikuje veřejnost knihami Fiony Macleod. Pod tímto jménem vydává řadu mythických gaelských příběhů, spjatých jak se životem skotské Vysočiny a Ostrovů, tak s dávnověkem pohanských dob a legendami svatých.

Jakub Deml (1878-1961), katolický kněz, spisovatel, básník. Proč bychom se netěšili je 24. svazkem jeho legendárních „Šlépějí“, ostře komponovaných básnických deníků, epistolografie a pamfletů. Kniha obsahuje také rozhovor Návštěvou u básníka, jenž obdržel

Soubor šesti rozhovorů Paula Ricoeura (1913-2005) s Gabrielem Marcelem (1889-1973). Českému čtenáři se po několika výborech z Marcelova díla nabízí možnost četby dialogů, v nichž s ním rozmlouvá myslitel nemenšího významu – Paul Ricoeur. Ricoeurova úloha v rozhovorech je spíše „protreptická“: vybízí a směřuje Marcelovy myšlenky, nevstupuje do rozhovorů coby svébytná myslitelská osobnost, nýbrž účastní se rozhovoru jako ten, komu záleží na tom, aby byl slyšen druhý. Díky jeho přítomnosti však Marcel mnohdy formuluje své myšlenky příměji, vysvětluje některá nedorozumění či koriguje své předchozí názory. – Zatímco k základním inspiracím Marcelova díla patří neodmyslitelně Henri Bergson, vyšel Ricoeur původně z Marcela a Jasperse. Jeho pozdější cesta však vedla k fenomenologii a hermeneutice, výrazně ovlivněné strukturalismem a psychoanalýzou. – Vystopovat hlavní osy díla Gabriela Marcela není jednoduché. Jeho myšlení netvoří systém koherentních výpovědí, v jehož rámci by byly pojednány tradiční filosofické problémy. Topografie jeho myšlení je složitější.

Jakub Deml (1878-1961), katolický kněz, spisovatel, básník. Soubor prvních tří svazků zvláštního druhu textů, do té doby v naší literatuře druhu prakticky neznámého. Reflexe, dopisy, polemiky, pamflety, deníky. Není náhodou, že první z těchto „Šlépějí“, z roku 1917, byly věnovány právě životnímu jubileu F. X. Šaldy, autoru pozdějšího proslulého „Zápisníku“ („V Jinošově na Moravě, příteli F. X. Šaldovi, ke dni 22. prosince 1917, to jest k jubileu jeho padesátých narozenin, tuto tichou poctu básník básníku“). Svazek je doplněn veškerým původním výtvarným doprovodem na barevně odlišených stránkách. Kniha začíná takto typicky demlovsky: „Letos v srpnu, právě když jsem dovršil anebo došířil devětatřicátý rok své pozemské pouti, navštívil jsem svého přítele, jenž jest sice o deset let starším než já, ale o to blaženějším, že i své zimy měří jarem, a tento laskavý člověk, pousmívaje se vrozenou i zaslouženou svojí dobrotou, najednou mi řekl: ‚Vy byste měl zbohatnout!‘ Drazí čtenáři, nedovedete si představiti úžas, jaký po těchto slovech zalomcoval mou duší, mou duší, která dle učení bohoslovců přebývá v každé části našeho těla.

Jakub Deml (1878-1961), katolický kněz, spisovatel, básník. Další svazek prostých přepisů původních vydání „Šlépějí“, s původním výtvarným doprovodem. Nakladatelství Vetus Via původně zamýšlelo vydávat tyto jedinečné svazky vždy v edičních „shlucích“ po třech, resp. po pěti: svazky I-III ve svazku jednom (rovněž tak samostatně svazek XXIV – „Proč bychom se netěšili“), pak svazky XIV až XVIII, po té svazky IX až XIII, potom IV až VIII a na závěr svazky XV až XVII. Tento záměr byl zatím naplněn je částečně. Dnes jsou v běhu vážné úvahy a snahy o vydání legendárního samizdatového výboru Dr. Bedřicha Fučíka a Dr. Vladimíra Binara nakladatelstvím Dauphin. V této souvislosti také vstoupili do jednání představitelé řádu dominikánů, kteří jsou vlastníky autorských práv k dílu J. D., ale dosud se v této věci – aspoň pokud je nakladatelství Vetus Via známo – aktivně příliš neangažovali. V dohodě zástupce řádu dominikánů a občanského sdružení Společnost přátel díla Jakuba Demla, učiněné již před lety, byl domluven prozatímní způsob: odkazovat copyright na poněkud metaforicky míněnou formulaci „Dědictví Jakuba Demla“. Touto praxi se nakladatelství Vetus Via doposud řídilo.

Jakub Deml (1878-1961), katolický kněz, spisovatel, básník. Další svazek prostých přepisů původních vydání „Šlépějí“, doplněný původním výtvarným doprovodem. V těchto vydáních jsou ctěny všechny dobové gramatické a morfologické zvláštnosti a texty, s výjimkou zjevných tiskařských chyb, jsou reprodukovány autenticky. Podrobnější popis původního edičního záměru nakladatelství Vetus Via (jakož i občanského sdružení Společnost přátel díla Jakuba Demla) je rozepsán v anotaci ke svazku „Šlépěje XIV“.

Obchodní údaj: Deml, Jakub, Šlépěje XV
skladem 20 výtisků, PC 110,- Kč

124 stran, 12 × 17,8 cm, česky, brožovaná vazba. Vyšlo v edici Dílo Jakuba Demla, sv. 10, v roce 1999 (2. vydání). Doslov napsal Mojmír Trávníček. Obálku navrhl a typograficky upravil František Štorm.

ISBN 80-86118-42-9

Jakub Deml (1878-1961), katolický kněz, spisovatel, básník. Další svazek prostých přepisů původních vydání „Šlépějí“, doplněný původním výtvarným doprovodem (1. vydání vyšlo v roce 1931). V těchto vydáních jsou ctěny všechny dobové gramatické a morfologické zvláštnosti a texty, s výjimkou zřejmých tiskařských chyb, jsou reprodukovány autenticky. Podrobnější popis původního edičního záměru nakladatelství Vetus Via (jakož i občanského sdružení Společnost přátel díla Jakuba Demla) je rozepsán v anotaci ke svazku „Šlépěje XIV“. V doslovu ke knize, s názvem Poslední před zemětřesením, editor Mojmír Trávníček píše: „V létě 1931 vydal Jakub Deml Mé svědectví o Otokaru Březinovi, a rázem se ocitl ve středu pozornosti české kulturní obce. Jako by tato knižní cihla, svými 556 stranami ojedinělá mezi útlými svazky Demlova díla, způsobila zemětřesení: ohlasy otřásly přinejmenším nejistou životní a společenskou pozicí autorovou.