V roce 1966 jsem žil v Západním Německu, v Heidelbergu, Mühlstrasse l-3a. Můj pokoj měl rozměry kajuty pro cestujícího třetí třídy na lodi převážející ledek na trase Riga – Valparaiso. Šestého června, přesně v osm hodin dvacet minut večer, se ozvalo zaklepání na dveře. Otevřel jsem a než na chodbě stačilo zhasnout světlo, stačil jsem ve zlomku sekundy zahlédnout postavu vysokého, štíhlého muže, který vypadal tak na 52 let a měl na sobě: černý oblek, černou kravatu, bílou košili s tenkými černými proužky, černé lesknoucí se oči, černý klobouk. Vypadal jako Opiový Jones.

„Dobrý večer,“ pozdravil hlasem drsným a temným jako kalená ocel.

„Dobrý večer, pane Burroughsi,“ řekl jsem. „Pojďte dál.“

Ve dnech 11. a 12. ledna proběhl v Boro klubu na Křenové festival přátel věnovaný mrtvému androšovi Pavlu Homéru Ambrožovi. Ulice Křenová nepatří zrovna do výkladní skříně moderního dynamicky se vyvíjejícího Brna a nenápadný vchod do sklepení šedivého činžáku v bezprostředním sousedství oploceného rumiště dává tušit, že Boro je tajné místo. Návštěvník se musí opřít do těžkých dveří, aby vstoupil do zcela zakouřeného baru. Z oblaků nikotinu se vynořují známé tváře.

„Každé slovo je autobiografické, a zárověň každé slovo je fikce.“ poznamenal William S. Burroughs. Hned za dveřmi se na hospodském stole rozprostraňuje distro Dřevěné cikády. Vousatý pán s cigaretou a stále poloprázdnou sklenicí poličského piva rozhazuje rukama – láká potencionální zákazníky.

MAMKA BASTET

Jsi kočko zvyklá žíti na zámečku,
snad mamka Bastet oči přimhouří,
když na tvý svatbě ponesou ti vlečku
jen černí pouliční kocouři.

Jak malý kotě šla jsi vždy na dračku,
rvali se o tě až krev chlístala.
A tys každýho brala jako hračku.
Až mamka Bastet všechny ztřískala.

Každej večír mňoukali pod tvým oknem
kocouři ze tvejch dívčích románků.
Mamka Bastet pravila – všichni zcvoknem
a zavolala raděj ochranku.

V tování hale ponechané působení okolí po zdi se plazí rozvody a černý bez. Světlo sem proniká děravým stropem. Je pondělní ráno, kolem ticho utlumeného provozu. Všude se válí torza nábytku, rozlámané židle, vyvrhnuté polstrování, části něčeho, co snad sloužilo svému účelu … Kdeže loňské sněhy jsou …

Ještě maličkost. Tuhle informaci nemáte ode mne.

Samozřejmě že ne … získal jsem ji sám díky své neúnavné píli.

Posadil jsem se k pracovnímu stolu. Židli chybí sedátko, takže to není zrovna pohodlné sezení. Desku pokrývá směs mastného balastu z omítky a sazí. Na stole leží brožované vydání knihy jejíž autor ani název nic neříkájí.

Na rohu stál vypálený dům. Ohořelé balkóny trčely do ulice jako mrtvé pahýly. Cihly byly zčernalé. Okna i dveře shořely a zůstaly po nich prázdné otvory, dívající se netečně do ulice … Ulice byla plná odpadků.

anketa v „Parlamentních listech“: jen 14% lidí je pro další integraci v EU, 61% žádá „v žádném případě nepřijímat euro“ a „pravomoci EU oslabit“, 25% občanů je pro „úplné vystoupení z EU“, je to varovné a tristní, jen potvrzuje účinnost proruských angažmá na mnoha místech, myšlení zničené normalizací, kdy většina „národa“ selhala, nyní jen malé procento lidí je schopno uvažovat s nadhledem, se znalostí historie, v intencích tisícileté evropské civilizace, kultury, zcela zřejmé odsekávání již tak dost nepevné větve, na níž tato „republika“ ještě jakž takž suverénně (eh, ty obavy o „ státní suverenitu“ v EU, jak jsou falešné a pokrytecké!) sedí, – jak jsem psal včera: stádní, nemyslivé tupanství v "národě" vítězí, buranismus se stává normou (a výchovně vane rovnou od Hradu pražského), užitek, peníze a touha po moci, mocičce v tomto morálním chlívě vítězí, tleská se nejodpornějšímu průměru, vulgaritě a „starým předsudkům“, které nás postupně budou stát (evropskou!) svobodu, o níž snad v roce 1989 ještě bylo nějaké ponětí, nemohu se ubránit tomu slovu: alegorii „vychcanosti“ by měla mít ve znaku tato země, ne, s tímto nechci mít nic společného, co tedy?

Celý loňský rok pracoval ostravský básník Petr Hruška na projektu nakladatelství Revolver Revue „Jedna věta“, při kterém každý den roku 2013 zapsal do deníku jednu jedinou větu. Teď o téměř dokončenou sbírku přišel. Laureát Státní ceny za literaturu rukopis ztratil 6. ledna ve vlaku a kopie nemá.

Možná nenávratně ztracena je tak celoroční práce kvůli chvíli nepozornosti při vystupování z vlaku na cestě z Ostravy do Brna, kterou básník absolvoval v pondělí.

Dva sešity, na nichž Hruška při cestě pracoval, zůstaly poté, co básník v Brně před 14. hodinou vystoupil, ve vlaku. Následné hodinové telefonáty a hledání zatím k nalezení cenných zápisníků nevedly.

O tom, že by někdo sešity ukradl vědomě, Hruška nechce spekulovat. Těsně před cílovou stanicí si odskočil na záchod, když se z něj vrátil, popadl kabát a kabelu a vystoupil.

„Patrně jsem ty sešity do tašky nedal a zůstaly tam někde ležet. Jsou ale i další možnosti – někdo je našel a vyhodil, někdo je našel a nechal si je, někdo je přibral a neví o tom. Jistě je možné, že je někdo i ukradl, ale je to jen jedna z variant. Obtelefonoval jsem, co se dalo, znám už nazpaměť všechna jména průvodčích a strojvůdců, ale nikdo nic nenašel,“ vyprávěl Hruška.

Ješte stále je toho tolik říci … Jednoduchá sentence, která ospravedlní nejen existenci revue DNO #19. Časopis – ze své podstaty – zachycuje vleklost životního tempa. Člověk se najednou boří do niterných otázek po smyslu existence a hledá …

Viděl jsem ve Vídni
Jisté obrazy.
Blížily se Vánoce.
Ve svíčkách hořely kostely.
Za živé, za mrtvé.
Na klenbě se usmívali andělé.
Já viděl ve Vídni krásné obrazy.

Jiří Kačur – toho času antikvář ze Štrosmajeráku – dává nahlédnout do svých zápisků a poodhaluje … Mít antikvariát má v sobě cosi mystického … taky jeden mám. Narozdíl od domácí knihovny je jeho obsah více méně náhodný … mozaika z knih a obrazů … olizují vás jazyky dávných i nedávných časů … zato však Luboš Vlach zkoumá ve svém eseji svět-jazyk. Svět složený z elementátních stavů:

málo se toho děje, pomáhám si knihami, ty nezklamou, pakliže správně padneme na tu dlouho odkládanou, několikrát chabě rozečtenou, kdy v pravou chvíli právě ji v chladivé noci, která se krade za okny – zatímco my v péřovém spočinutí, v důvěrně nažloutlém světle lampy se schoulíme do sebe – kdy tedy právě ji do rukou uchopíme (Verner von Heidenstam, Pout sv.

I. Chaos

Prvotní neotesaný kvádr, univerzální zbožňující monstrum, inertní a spontánní, ultrafialovéjší než všechny mytologie (jako stíny před Babylónem), původní nerozlišená jednotnost bytí stále září, vznešeně jako černé praporky Úkladných Vrahů a Atentátníků, nesoustavně a„doživotně opilých.

Chaos přichází před všemi principy řádu a entropie: není ani bůh ani červ, jeho idiotické touhy obsahují a určují veškerou možnou choreografii, všechny nesmyslné étery a flogistony: jeho masky jsou krystalizace vlastni beztvářnosti, jako mraky.

V přírodě je vše dokonale skutečné včetně vědomi a není absolutně čeho se bát. Nejen že řetězy Zákona byly rozbity, ony nikdy neexistovaly: démoni nikdy nestrážili hvězdy, Císařství nikdy nezačalo, Erotovi nikdy nenarostly vousy.

A teď si poslechněte, co vám povím: lhali vám, prodávali vám ideje boha a ďábla, dali vám nedůvěru v tělo a zostudili vás za vaše proroctví chaosu, vymysleli si slova, která vám zhnusila molekulární lásku, zhypnotizovali vás nepozorností, znudili civilizací a všemi jejími lichvářskými emocemi.

Neexistuje změna, neexistuje revoluce, neexistuje boj, neexistuje cesta;

× × ×
Když na to mám chuť
jdu stříhat ovce

× × ×
Toužím rozpárat sukně služkám
zamykám je a prodávám
klíč mi stéká mezi zuby

× × ×
Fackuju motýly
prolitá souloží
mažu snídani