Hakim Bey – Chaos: Letáky ontologické anarchie

I. Chaos

Prvotní neotesaný kvádr, univerzální zbožňující monstrum, inertní a spontánní, ultrafialovéjší než všechny mytologie (jako stíny před Babylónem), původní nerozlišená jednotnost bytí stále září, vznešeně jako černé praporky Úkladných Vrahů a Atentátníků, nesoustavně a„doživotně opilých.

Chaos přichází před všemi principy řádu a entropie: není ani bůh ani červ, jeho idiotické touhy obsahují a určují veškerou možnou choreografii, všechny nesmyslné étery a flogistony: jeho masky jsou krystalizace vlastni beztvářnosti, jako mraky.

V přírodě je vše dokonale skutečné včetně vědomi a není absolutně čeho se bát. Nejen že řetězy Zákona byly rozbity, ony nikdy neexistovaly: démoni nikdy nestrážili hvězdy, Císařství nikdy nezačalo, Erotovi nikdy nenarostly vousy.

A teď si poslechněte, co vám povím: lhali vám, prodávali vám ideje boha a ďábla, dali vám nedůvěru v tělo a zostudili vás za vaše proroctví chaosu, vymysleli si slova, která vám zhnusila molekulární lásku, zhypnotizovali vás nepozorností, znudili civilizací a všemi jejími lichvářskými emocemi.

Neexistuje změna, neexistuje revoluce, neexistuje boj, neexistuje cesta; vy sami jste monarchy vlastní kůže, vaše neporušitelná svoboda čeká na své naplnění pouze láskou dalších monarchů: politika snu, neodkladná jako modř oblohy.

Pokud se chceme zbavit všech iluzorních práv a váhání historie, potřebujeme systém jako v legendární době kamenné – šamany a nikoliv kněze, bardy a ne pány, lovce a ne policii, sběratele paleolitické lenosti, jemné jako krev, chodící nahé jako poznávací znamení nebo pomalované jako ptáky, balancující na vlně explicitní přítomnosti, bezčasové věčné přítomnosti.

Agenti chaosu vrhají spalující pohledy na cokoliv nebo kohokoliv, kdo je schopen přinášet svědectví o jejich stavu, jejich horečce lux et voluptas. Jsem bdélý jenom v tom, co miluju a po čem toužím až do hranice teroru – vše ostatní je jenom nábytek překrytý plachtou, každodenní anestézie, mozková sračka, plazivá nuda totalitních režimů, banální cenzura a marná snaha.

Vtělení chaosu jednají jako špióni, sabotéři. zločinci šílené lásky, ani bez osobnosti, ani sobci, přístupní jako děti, se způsoby barbarů, chvějící se obsesemi, nezaměstnaní, smyslově vyšinutí, vlci-andělé, zrcadla k rozjímáni, oči jako květiny, piráti všech znaků a významů.

Plížíme se zde skulinami ve zdech církevních státních škol a továren, všech těch paranoidnich monolitů. Odříznuti od svého kmene pohřební nostalgií razíme tunely po ztracených slovech, imaginárních bombách.

Poslední možný čin je ten, definující samotné vnímání, neviditelná zlatá struna, která nás spojuje: ilegální tanec v chodbách soudní budovy. Kdybych tě měl políbit tady, nazvali by to teroristickým aktem – a tak si vezměme pistole do postele a vzbuďme o půlnoci město jako opilí bandité, oslavující salvami poselství chuti chaosu.

II. Poetický Terorismus

Výstřední tanec na chodbách celonočních automatických bank. Neautorizované pyrotechnické displeje. Landscape art, earthworks jako bizarní cizí artefakty natažené v národních parcích. Vloupejte se do domu, ale místo loupení po sobě zanechejte Poetický Teror. Uneste někoho a učiňte ho šťastným.

Namátkou si vyberte někoho a přesvědčte ho, že zdědil obrovské, nepoužitelné a úžasné bohatství – řekněme 5000 m2 Antarktidy, stárnoucího cirkusového slona, sirotčinec v Bombaji, sbírku alchymických potřeb. Později si uvědomí, že na pár minut uvěřil v něco neobyčejného, a to ho možná ve svém důsledku bude nutit hledat nějaký intenzivnější způsob existence.

Připevněte upomínkové plakety na místech (veřejných i soukromých), kde jste zažili zjeveni nebo obzvláště naplňující sexuální zkušenost atd …

Choďte nazí jako poznávací znamení.

Zorganizujte stávku ve vaší škole nebo práci s odůvodněním, že neuspokojuje vaši potřebu netečnosti a duchovni krásy.

Grafitti-art propůjčilo ošklivým podchodům a strnulým veřejným památkám určitou vznešenost – Poetický-Terorismus-art je také možné vytvářet pro veřejná místa: básně vyryté na soudních záchodcích, malé fetiše zanechané v parcích a restauracích, xerox-art pod stěrači aut na parkovištích, hesla nalepená velkými písmeny na stěnách hřišť, anonymní dopisy, zasílané náhodným či vybraným příjemcům (poštovní podvod), pirátské vysílání, nezaschlý beton …

Reakce publika nebo estetický šok, vyvolaný Poetickým Terorem, by měl být přinejmenším tak silný jako pocit teroru – silné zhnusení, sexuální vzrušení, pověrčivá hrůza, náhlé intuitivní probuzeni, dadaistický strach – nezáležena tom, jestli je Poetický Teror namířen na jednoho člověka nebo na větší počet lidi, nezáleží na tom, jestli je “podepsaný„ nebo anonymní, pokud nezměnil něčí život (kromě autora), nesplnil svůj účel.

Poetický Teror je čin v Divadle krutosti, které nemá žádné jeviště, řady či sedadla, žádné lístky ani zdi. Aby fungoval, musí být Poetický Terorismus kategoricky rozlišitelný od všech konvenčních struktur spotřebního uměni (galerie, publikace, sdělovací prostředky). Dokonce i partyzánské situacionistické taktiky pouličního divadla jsou možná příliš známé a předvídatelné.

Možná vrcholným Poetickým Terorem je dokonale provedené svedení, nejen v případě vzájemného uspokojeni, ale také jako vědomý akt v úmyslně krásném životě. Poetický terorista se chová jako důvěrný eskamotér, jehož cílem nejsou peníze, ale změna.

Nečiňte Poetický Teror pro ostatní umělce, dělejte ho pro lidi, kteří si neuvědomí (alespoň na chvílí), že to, co jste udělali, je umění. Vyhýbejte se rozpoznatelným uměleckým kategoriím, vyhýbejte se politice, zmizte včas, abyste předešli diskusím, nebuďte sentimentální, buďte bezohlední, riskujte, ničte jen to, co musí být zohyzděno, udělejte něco, co si děti budou pamatovat po celý život, buďte nadpřirození – ale nebuďte spontánní, dokud se vás nezmocní múza Poetického Teroru.

Dbejte na oblečení. Nechávejte falešné jméno. Buďte legendární. Nejlepší Poetický Teror je proti Zákonu, ale nenechte se chytit. Umění jako zločin; zločin jako umění.

III. Amour fou

Amor fou není Sociální Demokracie, není to Parlament Dvou. Hlavní body jejích tajných setkání se týkají významů příliš závratných, ale příliš přesných na prózu. Ani to, ani ono – její Kniha Symbolů se vám chvěje v ruce.

Přirozeně sere na učitele a policii, ale také se ušklebuje nad liberacionisty a ideology – není to čistá místnost s dobrým osvětlením. Topologický šarlatán navrhl její chodby a opuštěné parky, její úskočný dekor je svítivá čerň a blanitá maniakální rudá.

Každý z nás má polovinu mapy – jako dva renesanční velmoži definujeme novou kulturu prokletým spojením těl, splynutím tekutin – Obrazné švy našeho stavu Města se rozpustí v našem potu.

Ontologický Anarchismus se nikdy nevrátil ze své poslední velrybářské výpravy. Dokud nikdo nevaruje FBI, CHAOS se vůbec nezajímá o budoucnost civilizace, Amor fou je zplozena pouze náhodou – její prvotní cil je vstřebání Galaxie, Spiknuti transmutace.

Její jediný zájem o Rodinu spočívá v možnosti incestu („Vypěstujte si svou vlastní/svého vlastního“) – ty nejupřímnéjší z mých čtenářů, má podobo, můj bratře/sestro! a v masturbaci dítěte vidi skrytý (jako japonská pilulka papírové květiny) obraz hroutícího se Státu.

Slova patři těm, kteří je budou používat, jen než jim je někdo další zase ukradne. Surrealisté se zdiskreditovali zaprodáním Amor fou strojovému přízraku Abstrakce – podvědomě usilovali o moc nad ostatními a v tom šli ve stopách de Sade. (který chtěl „svobodu“ pro dospělé bílé muže, aby mohli vykuchat ženy a děti).

Amour fou je nasycena svou vlastni estetikou, naplňuje se až po okraje trajektoriemi svých vlastních gest, funguje podle andělských hodin, a není vhodným osudem pro nájemce a majitele obchodů. Její ego se odpařuje v mutabilitě touhy, její obecný duch skomírá v sobeckosti obsese.

Amour fou se týká neobvyklé sexuality tak, jako čarodějnictví vyžaduje neobyčejné vědomí. Anglosaský postprotestantský svět promítá svou potlačenou smyslnost do reklamy a štěpí se ve střetávajících se davech: hysteričtí prudisté versus promiskuitní klony a bývalí svobodní. Amaor fou se nechce přidat k ničí armádě, nebojuje ve Válkách pohlaví na ničí straně, nudí ji rovná příležitost k práci (ve skutečnosti odmítá pracovat na živobytí), nestěžuje si, nevysvětluje, nikdy nevolí a nikdy neplatí daně.

Amor fou by ráda viděla smířeni všech bastardů a jejich zrozeni – Amor fou vzkvétá na anti-entropických zařízeních – Amor fou je strašně ráda zneužívána dětmi – Amor fou je lepši než modlitba, lepší než sinsemilia – Amor fou si bere své palmy a měsíc s sebou kudy chodí. Amor fou obdivuje tropicalismo, sabotáž, break-dancing, Layla a Majmun, pach střelného prachu a spermatu.

Amor fou je vždycky ilegální, ať už je přestrojena jako sňatek nebo oddíl skautů – je vždycky opilá, ať už vínem nebo vlastními sekrety nebo kouřem svých polymorfních ctností. Není to vyšinuti smyslů, ale spíše jejich apoteóza, nikoliv důsledek svobody, ale spíše její předpoklad. Lux et voluptas.

in Vokno č. 20, Praha(1990)