zvláštní sen, bloudím po knihovnách, které se nacházejí v šedivých panelácích, rozmístěných v malém údolíčku, jakoby někde v Porubě, v každém z těch paneláků je zvláštní knihovna, se zvláštním zaměřením, hledám Zweigovu knihu „Zklamání“, a pak taky totéž od Hostovského, ta je velkého formátu jako Kafkovy dopisy, pak ještě „Zklamání“ od dalších spisovatelů, zřejmě téma, na které se soustředím, všechny ty knihy pocházejí z edice Humoru a satiry, jakou kdysi vydával Československý spisovatel, do jednoho paneláku nás pouštějí „přesně v deset“, průhledem v prvním patře vidím, že ve dveřích svého bytu přijímá pan Šafařík různé samizdatové tiskoviny asi od pěti lidí, mávám na něho zezdola, ale zjevně mě nepoznává, nebo vůbec nevidí, s knihami pod paží pak odcházím kamsi „k autu“ po nově vystavěných chodnících, uprostřed nichž se však táhnou pruhy kaktusů a jiných tlustolistých tropických rostlin, takže chůze je obtížná, kdosi za mnou si na to stěžuje jakési průvodkyni areálu, která ho uklidňuje, že s tím rozhodně něco udělají, procházím kolem vysoké zdi k východu, vedle mne kráčí básník Zeno Kaprál a říká, „Radši jsem si měl dopřát víc slivovice než těch knížek“, dávám mu stručně za pravdu, Z. podotýká, že tu zeď by vůbec neomítal, nechal by ji jen tak cihlovou, „a z druhé strany bych ji nechal cigánům“, ukončuje hovor Z. K. a vychází brankou z areálu ven na prostrannou louku –

Pozvedl jsem symbolicky pravici
a potom jenom
mávl rukou
je totiž nutno neustále dokola zpochybňovat

bolí mě záda
chronicky chronologicky
konec konce
ruka ruku myje
až patologicky
je nutno neustále dokola zpochybňovat

VÝBOJ • VÝVOJ • VÝVOD • VBOD
je nutno neustále dokola zpochybňovat

Nahlédne-li laický čtenář do obsahu knihy Stanislava Hubíka K postmodernismu obratem k jazyku (Albert, Boskovice, 1994), nabude možná dojmu, že současné myšlení je nanejvýš hravé a začne si mezi hrami jazyka, diskursů a diferance vybírat tu svou. Brzo bude vyveden z omylu a přičiní se o to právě jazyk knihy. Číst o hrách a hrát si není pohříchu totéž, i když sama „podstata jazyka si s námi hraje“ (Heidegger).

Hraje-li si s námi, může to také znamenat, že nás svým způsobem ze hry odstavuje. Jazykové označování probíhá prý totiž tak, že každý z jazykových znaků odkazuje zas jen na další znak, je znakem znaku, a nelze zaručit, že na konci té dlouhé řady je vůbec nějaká „skutečnost“, „pravda“, nějaký „smysl“, který by podpíral stavbu světa; že by byl vůbec nějaký „svět“, který by nebyl pouhým znakem. Znaková činnost odkládá setkání s věcí, odpírá nám setkat se s něčím původnějším, co by už znakem nebylo. Věci nejsou bezprostředně přítomny. Není přítomnost. Je pouze přítomnost toho, co není, je iluze přítomnosti.

Není-li věc a přítomnost, není-li skutečnost a svět, pravda a smysl, co tedy ještě je? Je komunikace, je mluvení a úmluva, rétorika a konvence. Je interpretace. Svět znaků se udělal pro sebe, uzavřel se do svého herního prostoru a jazykové hry pokračují bez konce, neboť konce nemá ani vzájemné dotýkání se znaku se znakem, které si tak předávají poselství o jazykové hře povýšené na jediné univerzální jsoucno. Hraje se sama, je na hráčích nezávislá. Je mnoho her a každá má svá pravidla, která nejsou závazná pro sousední hru. Centrum moderního myšlení se rozptýlilo, zmizel pevný a spolehlivý střed a do mnohosti her jsme byli rozptýleni i my, naše subjekty, naše hráčství.

NEMOCNICE SVĚT

Klinická smrt
na pracáku
jsme zrůdy
zajebaný zrůdy
co se smíří s lahváčem
za bůra
a kecama
jak „před TÍM“
bylo líp
prej
a co mám dělat
jinýho
než pít
to zpičený pivo
s degenerovat
do podoby
nasranýho ubožáka

Jmenuji se Naděžda Něžná a jsem sekyrnice. Facilituji nosiče. Právě jeden takový zvukový nosič svírám v končetinách a jakožto sekyrářka naší partizánské buňky mi nezbude než ji odpravit. Havarijní první pomoc. Musím přiznat, že ta bouračka má exkluzivní kosoúhelníkový design, který úspěšně maskuje evidentní známky jetosti. A tohle mám jako recenzovat? Před dětma se to beztak nepodaří schovat, když začíná jít do tuhého nezbyde úhelnici než se zdekovat … Jenže kam? No, kam asi, ty troubo, nevidíš, že je to na piču? Ále co … Ó-да, zevnitř vyklouzl cd nosič. Cože to je na něm napsáno? HAVÁRNA, no tohle. Co to má všechno znamenat? Prý ÓDA NA PIČU. Teď mi asi nezbyde, než abych poslechla a fuck si vyslechla její poslední slova … Šup s tím do vehikulu. To se sice lehce řekle, ale ještě lehčeji projede. Ještěže naštěstí nemám čas, teď totiž musím vařit česnečku a recitovat jí verše a otevřít prostor ………………

žil jsem plných čtyřicet let ve stínu důsledků 2. světové války, jejích dopadů na mocenské rozdělení Evropy, za „železnou oponou“, v přesvědčení, že je tak tomu navždy, že nic podstatného svým životem nemohu ovlivnit, že má země bude okupovaná navždy, a to ještě jen jako součást okupací dalších, chodil jsem do práce, v klidu se stýkal s přáteli, svou svobodu si vybojovával pobytem vlastně na okraji společnosti, a nemyslel vůbec na to, že by také mohla nastat doba jiná, pro mou vlast opětovná a svobodná autonomie, a pro mne tisíce možností, co dělat, čím se zabývat, sled věcí a událostí se však zúžil, dodnes ani zásadně nevím, jakými špatnými kroky, jakými špatnými rozhodnutími, čím, co bych mohl nazvat jako morálně špatné, jsem do svého současného stavu dospěl, ne, nestěžuju si, jenom tak, jda po ulici, krokem nerychlým a rozvážným, nad těmito věcmi rozvažuju, přijdu do místnosti, otvírám brožurku, kterou mám na stole a z níž jsem si před časem cosi vypisoval (Rozmluvy, filozoficko/literární revue č. 3, Londýn 1984), poprvé po těch letech čtu nedlouhou stať J.

zabýval jsem se poslední dny životem a dílem Winstona Churchilla, politika, umělce, vojáka, snažil se nahlédnout jeho osobnost z více pohledů, ve více vrstvách časového a společenského vnímání, nejvíce pak v souvislosti s Druhou světovou válkou, na jejíž průběh měl tak neodmyslitelný vliv a na jejímž vítězství ve službách západních demokracií měl podíl vpravdě lví, téma široké, komplikované, pokud jde o různé motivy a vyhlédnuté cíle vládců velmocí, především Ruska a Spojených států (jakož ovšem i Německa), častou nevypočitatelností v různých zřetelích a diplomatických kamuflážích, zkrátka téma nelehké, i když lákavé, významné i pokud jde o naši současnost nejžhavější, jak se ukazuje na některých aktuálních, zhmotňujících se doslova před očima velmocenských choutkách, které právě Churchill měl tak jedinečnou schopnost prohlédnout a demaskovat, jak svědčí nejeden churchillovský životopisec, těmito věcmi jsem se poslední dny obíral a doplňoval děravé znalosti z minula, upřesňoval, vypisoval, sestavoval, výsledkem je třídílná quasi-recenze brožury „Churchill: vizionář, státník, historik“ amerického autora Johna Lukacse, kterou v roce 2013 vydalo nakladatelství Academia a kterou jsem s

CELÁ PRYČ

bylo čtvrt
a bude půl
nad sebou již
zlomil hůl
neujel mu vlak
ujelo mu nástupiště
celá pryč
a žádný příště

Nejprve Tahrir, naposledy Taksim, teď se bouří Kyjev, Caracas, Sarajevo a Bankok – lid zaplavil ulice, aby vystavili účet vládě. Vlna lidové mobilizace údává tempo doby. Sotva odrostli školním škamnám naštvala je cynická lhostejnost politiky. Srdce byste museli mít z kamene, aby necítilo rozechvění v jejich glazach. Nic neodhaluje podstatu populistické politiky ostřeji než radikální pohyb mazající nedohlednou mezeru mezi těmi, kteří drží moc, a těmi jejichž jménem je moc anulována. Hra kočky s myší skončila, silové složky jako by se najednou rozpustily a tyran zůstal osamocen neschopen odporu. Když Nicolae Ceauşescu nejistě kynul pískajícímu davu v listopadu 1989, ve vzduchu už visel neslavný útěk a bídná smrt.

Epický, plný zvratů, před zraky světového tisku byl v roce 2011 boj o Tahrir. Pohyb skutečnosti … Husni Mumbarak postupně ztrácí kontrolu nad Káhirou – začátek konce. Kyjeve minulého týden nabídl podobné výjevy. Prezident Viktor Janukovič byl vyhnán, poté co policie začala po demonstrantech střílet ostrejma.

jsou dvě města, v nichž jsem pobýval před lety, města, která se změnila, jedno jako by už zcela bylo zničeno, druhé přežívá v památkové impregnaci, k jejímuž dýchání, životu, všednodennímu napětí se nemohu vyjádřit, protože žiju už někde zcela jinde, jsou v něm ale místa (mluvím o Olomouci), kam se mohu vrátit k nahlédnutí, chvilkovému pobytu, dokonce i v jakési naplněné skutečnosti, kdy víte, že život nemaříte, ale pulzujícím obsahem plníte, i když vše ještě úzce spjato s osobami, přáteli, společenstvím, které vymírá, které zčásti již nenávratně vymřelo a zapadlo do hlubin (ne)paměti, druhé město je Ostrava, když jsem ji zase po letech navštívil, její centrum, po absenci čtyřiceti let, měl jsem stísňující a nevývratný dojem města vybombardovaného, tam, kde jsem pamatoval živé, obydlené domy, byly najednou polosterilní trávníky, prázdné průhledy, jimiž oko nezachytilo nic podstatného, živého, dříve tak industriálně krásného, kde je to město, kde jsem v 50tých a 60tých letech vyrostl?!