mám před sebou, nad dveřmi do mého současného pokoje, maličké červené světýlko, které svítí nepřetržitě ve dne i v noci, je to mé malé „věčné světlo“, ke kterému se obracím v modlitbách, jako ke skutečnému Věčnému Světlu, ke skutečnému Kříži, k jehož patě jsem se modlíval vždy, dnes se modlívám mnohem méně než dřív, ale mám za to, že jaksi intenzivněji a s větším nasazením, dá-li se to tak říci, dříve jsem hodně „memoroval“, opakoval totéž, trápil se v kleče někdy i hodiny před křížem, dnes ale jsem stále více přesvědčen, že modlitba v pravou chvíli a v požehnání soustředěná a skutečně už v pouhém vnitřním pocitu „komunikující“, je vzácnější a potřebná, jako by nezáleželo na její délce či nepohodlí, v němž se modlíme, jsou to zvláštní poznatky, ke kterým docházím až „na stará kolena“, ostatně i o mnoha dalších věcech jsem věděl už dávno, ale teprve když vznikl jakýsi most, napětí uvnitř mého niterného ustrojení, jsem je skutečně a jaksi samozřejmě akceptoval, bez nějakých dalších výmluv, naopak s ostrým vědomím, že takto a nejinak je to správně, –

měl jsem dnes kolem druhé v noci sen o tom, že jsem den zahajoval, v rámci „blogů“, taky drobným televizním natáčením svého současného stavu, v záběru byly dvě fotografie, které mě zachycovaly ležícího v posteli pod několika přístroji a s napojenými infúzemi, k tomu byly na obrazovce krátké texty, které stručně popisovaly mou situaci a „stav mysli“, což však mohl „editor“ (někdo z mých přátel, jakoby Linda J.) v případě nepřesností či omylů hned opravit, aniž bych se tím musel dál zabývat, bylo to prostě jakési pravidelné „obrazové zpravodajství“, které doplňovalo následující texty, druhým motivem snu byli dva mladíci, kteří havarovali na motorce nedaleko okraje vesnice, v které jsem bydlel, leželi v obilném poli a netečně a zamyšleně snídali, zatímco mimo jejich úhel pohledu, směrem k mému stavení, několik metrů od nich na mezi ležela velká motocyklistická přilba potažená hnědou kůží, v níž byla vložena napěchovaná „prkenice“ téhož materiálu i barvy, tu přilbu s peněženkou jsem vzal, zkontroloval bankovky a vydal se k mladíkům, kteří hned vyskočili a obezřetně si mě prohlíželi,

při jedné nedávné internetové diskusi jsem připomněl mého dávného přítele-básníka-překladatele Petra Mikeše (1948-2016), byla to poznámka k Tour de France, kde jsme se s partnerem v konverzaci povzbuzovali v připomínkách legendárních sportovních jmen jako Chiron, Caraciolla či Eddy Merckx, trumfoval jsem taky jednou ze vzpomínek na otce P. M., když vyjížděl „důstojně“ z branky jejich starohodolanského domku na svém komickém předpotopním kole, ukazovali jsme si: „Dívej, Anquetil!“ Petr nedlouho před smrtí sepsal pro nakladatelství H&H jakési své paměti, poslal mi z nich oxeroxovaný úryvek právě týkající se mne a našeho přátelství jiný olomoucký starosouputník, básník a husitský kněz Rosťa Valušek, to psaní o mně bylo hezké, více méně pravdivé, i když zdaleka ne „úplné“,

ještě jedna věc mě poslední dobou na internetu zaujala, „kariéra“ jistého Jakuba Jandy, teď snad nějakého volebního managera v Jižních Čechách, který je označován na první pohled povrchními, zapšklými a „ničemu nevěřícími“ lidmi za „blbého pornoherce“, či dokonce „eurogaypornoherce“, což se má vztahovat k jednomu příběhu jeho mladického narcismu a nezkušenosti, jakési videonáhrávce, kde přelstěn rafinovanějšími podlehl touze „se předvést“, což po letech na dotazy komentoval, vše přiznal, evidentně ochoten nést se sklopenou hlavou tuto „hanbu“ po celý svůj život („hanby máš tolik, kolik si jí připustíš,“ říkával Andrej Stankovič, Ernest Hello zase píše, pro mě rovněž životně důležité slovo: „co je to dobrá pověst proti Slávě Boží?“),

Letní podvečer, vysuté zahrady Kauflandu, nákupní vozíky rachotí, od toalet se line vůně výkalů, avšak kompenzace orientálním kořením není přítomna. Výfukové plyny znehybněly, bouchání dveří, startující motory … podvečerní drony rezonují nehybností v těle asfaltové vozovky. Existenční starosti nebo existenciální úzkosti? Svíravý pocit v řiti …

Plošina zdviže klesá. Šedá se mávnutím proutku proměnila v oslnivě bílou v ostrých přechodech do rudé. Lidl lidu. Snad tam ješte něco urvu. Dva arabští mladíci společně opouštějí výtah. Ňákou ruskou kundu, červená rajčata a medové melouny … torza zmaru, maliny z Maroka, zpěv o Nibelunzích … Krimhildu. Proč být cynicky lhostejný a proč se neangažovat? Společnost tě potřebuje – investore na ocelovém oři – poptávka si žádá nové hedvábné stezky.

nikdy nezapomenu na krásné a dodnes platící věty F. X. Šaldy, kterými končí v jednom ze svých Zápisníků posudek poslední sbírky básní Vladimíra Holana (a s kterou současně se mi vynoří z paměti lapidární výrok Josefa Floriana: „rouhat se je potřeba umět! podívejte se, jak se to dělá – u Borovského Havla, Františka Gellnera…“), ten navýsost přesný a stále aktuální závěr Šaldovy recenze, kterou jsem objevil kdysi v zahradníčkovském Akordu (1946-1947, pod značkou „kl“), je takovýto: „… Za zaznamenání stojí poslední případ infekce. Holan napsal verše, v nichž se pokouší polemisovat s Bohem a dokazovat (!) mu jeho nonexistenci. I nastojte, přiklusala hned řada básníčků s radostným uzarděním, že mohou něčím vyplnit nudu a sterilnost svých veršů. A tak když vezmete dnes kteroukoliv revui, všude najdete pracně pocené veršované polemiky o Boží nonexistenci, zhotovené za soudružské pomoci několika básnických brigád. A tak si vzpomeneš na Šaldu: ,… a my žijeme tak bezduchým a bezideovým životem, že tohleto sentimentální kastrátství a ideovou bezpolárnost pokládáme za nějaké mravní plus. Tak je tomu v Čechách: lidé si uženou nenávist a nevědí jak; uženou si obdiv a nevědí jak.

k těm Welšanům (a jejich oslňujícímu poslednímu vítězstvím na evropském fotbalovém mistrovství) – uvažuju nad tím, proč má člověk vždycky spíš tendenci fandit těm outsiderům, těm slabším a odstrkovaným, těm posmívaným, pro mě to bylo vždy jaksi samozřejmé, ať o cokoli jsem se pokoušel, vždycky jsem mimoděk a jaksi fatálně stál na straně menšiny, ale jak je to vlastně s tou „mlčící většinou“? komu ta fandí? těm větším a silnějším? opravdu? rozplevelil se obrat – ostatně i jindy hojně užívaný – „obyčejní lidé“, nebo „slušní lidé“, co ti všechno si myslí a co všechno tito dělají, vždycky jsem tuto matnou frázi nesnášel, žádný člověk není „obyčejný“, a pokud, pak bych prosil, abych ani já nebyl vylučován z tohoto kolektivu,

dnes se pokusím něco k tomu „akademismu“, protože už si sám připadám, jako bych měl či měl mít komplexy, moje osobní zkušenost je však nedělitelná, neoddělitelná od mého života a postojů v něm, po absolvování Masarykovy university (tehdy se jmenovala Jana Evangelisty Purkyně, dnes to nemohu používat, protože bych musel vysvětlovat, že jsem opravdu nestudoval v Ústí nad Labem) na podzim roku 1974 jsem se vědomě a zcela jednoznačně deklasoval: šel jsem pracovat do hospod, ač to tehdy nebývalo moc běžné, při promoci, po slavnostním obědě s mou rodinou v hotelu Continental, se jen tak mezi řečí ptám otce (který vždy za mnou stál a nikdy se mě na nic neptal), „táto, co myslíš, že bych měl dělat?“ bylo jasné, že půjdu teď na dvouletou vojnu (protože mě z vojenských kateder třikrát vyhodili), nechtěl jsem otce ranit (i když to byl – hlavně k sobě – hodně tvrdý člověk), prostě jsem ho jaksi samozřejmě ctil a dodnes jsem snad v životě nepotkal většího skutečného „frajera“ takového typu, tehdy v restauraci ani moc nepřemýšlel a řekl mi: „já myslím, že bys měl dělat něco praktickýho“, čímž mne zcela uklidnil, vystudoval jsem totiž filosofii, z které se v mezičase stala „občanská nauka“, a věděl jsem přesně, za jakých podmínek člověk tuto „disciplínu“ mohl vyučovat,

Apollón zlatovlasý byliny beaty a bohy semele do sekané syntetických kultů. Přidá jeptišky, bramborovou nať, tak ať, hovězí kopyta a kohoutí pařát … pečeně chutná chutná.

Jiná krajina, která mne obklopuje … Musel jsem ho znát … jako slunce … je lukostřelcem, který svými šípy způsobuje … Okolí mne determinuje. Permutuji, sublimuji, diverguji v říji. Vysiluje to – nepředložené činy, neúčelné pohyby … K lesu čelem, k Ivanovi zády! Roboty do roboty i pracovní soboty … Pykám v intoxikaci. Dokola volám: „Dokola!“ Ach, kam zmizela svoboda?

„ty si taky z toho muzejum?“ křičí na mě chraplavě přes celou hospodu starý Konrád, narážeje na to, že se v lokále objevuju zpravidla ve společnosti „památkářů“, – „že mě vycpeš?“ sípe a dusí se drsným kuřáckým smíchem, takovými postavami je zabydlen celý můj život, ten život je vlastně hospodský, strávil jsem v těchto většinu svého dospělého času, dokonce i velkou část nedospělého, už ve dvanácti mě otec posílal, abych se zašel najíst do restaurace U Krupů (za komunistů se samozřejmě nazývala, ještě ne tak špatně, „U Záložny“), tiskl mi do dlaně stokorunu, což byly tenkrát velké peníze, a kladl mi na srdce něco, čemu jsem tehdy vlastně nerozuměl: „a ukaž ji číšníkovi, až ti řekne, kolik to stojí“, můj otec, taky miloval restaurace, říkával: „jednou vás musím vzít do výběrovky“, což byla nejlepší ostravská restaurace v hotelu Ostrava, pozdějšího názvu (a snad i současného) „Imperial“, chodili jsme tam někdy do té obyčejnější, normální restaurace, ale v útrobách hotelu se nejspíš ukrývala i ona „výběrovka“, kam nás ovšem otec už nikdy nestihl pozvat,