Archaický kus – všichni žijeme zatraceně dnes!

Apollón zlatovlasý byliny beaty a bohy semele do sekané syntetických kultů. Přidá jeptišky, bramborovou nať, tak ať, hovězí kopyta a kohoutí pařát … pečeně chutná chutná.

Jiná krajina, která mne obklopuje … Musel jsem ho znát … jako slunce … je lukostřelcem, který svými šípy způsobuje … Okolí mne determinuje. Permutuji, sublimuji, diverguji v říji. Vysiluje to – nepředložené činy, neúčelné pohyby … K lesu čelem, k Ivanovi zády! Roboty do roboty i pracovní soboty … Pykám v intoxikaci. Dokola volám: „Dokola!“ Ach, kam zmizela svoboda?

Nespatřili jeho zlatohřívou hlavu
a neuhnuli před žhavým pohledem,
však samotné torzo žhne plamenem
v jejich očích pro minulou slávu.

Tyčí a blyští se slunečný peň,
hruď oslňuje a tiše krouží zrak
okolo beder a úsměšek se vkradl
do míst vprostřed, kde býval pyj.

Ostatně stojí tu znetvořený kámen –
– němý má žhnoucí šrám v místě ramen
a povrch leskne se jako šelmí srst.

Nevybočí jako létavice za danou mez –
– ne není na něm nevidtelných míst.
Nezmění sebe, nezmění nic!

Starodávné torso Apollónovo napsal kdysi Rilke a … volá Londýn, volá Londýn a mandorla a zvrat v psyché. Napoprvé čmáranice, poté depersonalizace, nakonec vítězství nad sluncem. Ča ča čačača … čas pozvolna plyne. Pratvary a prvohmota z hlubiny se vynořuje Apollón atropin – nemrava. Uprostřed je rozmnožovací orgán a zlatovlasá hlava zůstavá záhadou.

Fragmenty představ – tam dole, kde neplatí pravidla. Rozchlípila se mandorla a přelud přeskočil – Včil! – bludný kořen … atavizmus okupanta neofyta kategorická od této chvíle na věky hlemýždem nazývá hlemýžděm. V okolí hýždě šnek se sune šnek sun šnek a odvrácená strana Měsíce je mu šumák. Středně dlouhá štreka – shoda subjektu s osudem – osudová volba – šnek šňupe kokain. Pes v dáli štěká. Karava táhne a za horizontem končí to brekem, vztekem, vzteklinou … Který je který?

Kdo je kdo? Rozpůl ho! Však mám svůj ploský meč a ten nebojí se nikoho … jo ho ho!!! Svůj širák odhazuji v dáli … nasedám na létající koberec. Jíška se připaluje. Odhazuji jho … jo ho ho. Ne každý má ucho. Stařec z hory bruslí.

„Sundejte si tu čepici.“ Sedám si k prázdnému stolu. Debbie Harryová rozkynula v libeňském non-stopu – blondýna od baru hlásí: „Pivo?“

„Jo.“

Obratem stojí na stole tři kusy. Non-stop erotika – ze zdi plazma bliká. Mihotá se televizní obraz. Fotbal nebo zrnění … vyjde to nastejno? Sedmimílové boty sexu v latexu … Kde to jsem? Pivo piju. Pivo – stojí za vyliž si prdel. Předmět je kulatý. To nepopře ani Pius XII. Neomylný. Sem si chodil na pivo. Peter, Zuzana, Milan, ukrajinský dělník vyznává lásku černovlásce. Trojlístku na baru vévodí zavalitý plešoun … incest … nacionalismus stojí a padá s incestem. Incest z generace na generaci. Cestou incestu – bratr omrdává sestru, matka syna, bloňďatá kunda …

„Ještě pivo?“

„Nechte mě, prosím, dopít?“

Odcházím toaletu. Z jukeboxu se valí power-pop let dávno uplynulých. Debbie Harryová přetextovaná do češtiny rajcuje postrašího chlápka. Není kam spěchat. Rasa a dějiny? Dění v podniku s nepřetržitým provozem. Postarší chlápek se svíjí v rytmu. Non stop v non stopu. Nomen omen v non stopu … Zuzanu zve do kola. Bolero. Stupor? Acidogeneze národa? Proč dochází k expresi určitých genů? Národ myslí incestem. Degenerace přechází z generace do degenerace a vice versa. Soutok myslí. V proudu myšlenek na stole teplá pivo. Mám a nikomu nic nedám. Sousedé přichází, odchází. Kam zmizela svoboda? Co zbývá, co naplat? Potrat?

Kalendář akcí

M T W T F S S
 
 
 
1
 
2
 
3
 
4
 
5
 
6
 
7
 
8
 
9
 
10
 
11
 
12
 
13
 
14
 
15
 
16
 
17
 
18
 
19
 
20
 
21
 
22
 
23
 
24
 
25
 
26
 
27
 
28
 
29
 
30
 
 
 

Nejbližší akce