D N O #11
|
HRANICE je ústředním (přímo střetovým) tématem (nejen) jedenáctého DNA; vždyť i DNO („jako takové“) je hranicí, ač ho žádné plameny neolizují; alespoň ne zjevně, ono je ona totiž mnohem složitější, jak už to u jednoduchých věcí bývá a u „hranice“ tuplem; zmatky neznají hranic. Hranice totiž umožňuje jak identifikaci, tak diferenciaci, také i díky tomu, že je pohyblivá; pokud příliš zcepení (viz čínská zeď berlínská a jim podobné), tak nastává stagnace, česky řečeno „čára přes rozpočet“, všude nějaký hraniční patník, pohraničník a „ocuď pocuď“ přesahující meze snesitelnosti, jak zde dokladuje Bořič Mezník, který je navrhuje zrušit či rozorat a osázet cibulovinami. Ovšem to zase prrrr … HRANICE se nedá obejít, ne bez problému (z řeckého próbléma = překážka). Hranice je sice fikcí, ale o to ostřeji ji je radno střežit, neboť jinak by nebylo co překračovat. MEZI slušnými lidmi (tzn. mezi těmi, kteří se nepřestávají divit) se překračování hranic říká transcendence. Není pak divu (kdo se nediví není filosof!), že se HRANICE stala klíčovou záležitostí současné filosofie („in between = uprostřed mezi“), politiky (vymezení kompetencí), ekonomiky (meze ne/udržitelného růstu), náboženství („kde dva sejdou se ve jménu mém, tam já MEZI nimi“), pedagogiky (tzv. „generační vymezování hranic“), psychologie (syndrom border line) a tak dál … s hraniční linií (čárou) se čaruje nějaktak cikcak. Vytváření hranic se jeví JAKO konstitutivní předpoklad jakéhokoli systému a čáry máry … ať se práší pod siločáry … otázka mezí nemizí – mezi JINÝMI – nejenže přesahuje (=transcenduje) všechny (meze), ale je též hranic narušitelem. A konečně, HRANICE (lat. limbus) je spojnicí, která rozděluje a zároveň je autentickým středem, tzn. že zprostředkuje. HRANICE je bytištěm Božím (unlimited spiritus) – odněkud poněkud – překračování příště – pokud zrušena nebude … |
D N O #11 [zima 2009] |