Aleš Klíma – Málokdo z nás ví že za zdmi vesmíru je jen hlína

TEPLO

v noci mi bylo teplo
někdo mě zezadu objímal

ráno jsem našel
svoje stopy na podlaze
vedly ven ze dveří
a z kuchyně otevřeným oknem
odlétala oblaka …

okno jsem zavřel
stopy zametl
a zatopil v kamnech
uhlím co mi zbylo z loňska
abych uvařil čaj
který teď na stole
pomalu stydne.

HOST

otevřel jsem okno
abych vyvětral kouř
a poslechl si kosa
ale zpívala jen noc v komíně
a ve světlíku rosa

jinak nikomu už neotvírám
nikdo nezvoní
jen občas mi to nedá
otevřu dveře
ale zaslechnu vždy na schodech
už jen spěšné kroky
polekané tmy

a mrtvá můra na elektroměru
měří mi
co jsem vzal a co mám k
odevzdání

ale komu a čím zaplatit
když nikdo nejde?

mlčí

VŠEHO DRUHU

začala topná sezóna
v topeních světa zapraštělo
jen v mých trubkách
nastydlý pavouk dál si omotává
muší tělo

a jako mravenci ferdu, včelky máju
my máme krista
v pavučině je dost místa

já vím že na podzim
krovky v trávě musí tlít
náš pán byl tesař
ale topení
jistě uměl odvzdušnit

a jestli ne
tak konvertuju k hmyzu
ferda ví jak víno z trubek vypouštět
trnový šátek na krk uváže mi
a ukáže jak odpouštět

ZVONÍK

včera zvonili poledne až o půlnoci
dnes místo klekání
zvonili vstávání
ani k motlitbě nikdo nepřišel
jen bůh
ale chrám byl zavřený
a tak zůstal za dveřmi

PROCHÁZKA

celý den jsem nebyl venku
vlastně už pár dní. zvedl jsem se tedy
od okna, abych se oblékl,
ale cestou ke skříni
potkal jsem postel a tak jsem se natáhl,
abych si ještě trochu odpočinul.
ležel jsem na zádech,
police plná krámů
visela nade mnou.
napadlo mě, že se utrhne
a spadne mi na hlavu,
tak tu teď nehybně ležím,
dívám se nad sebe,
čekám.

ZA ZDÍ

bylo tam tolik místa a přece prázdno
není mezi buňkami, kolik je mezer mezi stromy v sadu
scvrklé slunce popadalo na dno
tůně listopadu

a taky ticho schoulené v skulince
když jabko padá červům do hrobu a dál
divil jsem se, když potkal jsem tam milence
žes je nevyhnal

SIGNÁLY

ptáci, co postávali na ulici,
poplašeně vzlétli, když jsem vyšel z banky
v březnu 0008.
křídla rozrážela obrovské mokré
vločky sněhu, které už ve vzduchu
pomalu tály.

na křižovatce jsem se zastavil,
abych si počkal na signál.
poznal jsem ženu,
v autě co tam stálo.
vídal jsem ji ve školní jídelně
a na branných cvičeních
v tyrkysové pláštěnce s maxipsem.
tehdy ještě ani jednomu z nás
nepřicházely pravidelně do schránky
bílé obálky z banky.

čekala tam na svůj signál
v bleděmodrém autě se supermanem,
ani ji nenapadlo, že ji pozoruje
ten brejlatej páťák z jídelny.

ptáci posedávali na semaforech,
když jsem dostal signál
v březnu 0008, zatímco
vločky jí na předním skle
pomalu tály.

ZÁPAS

bůh je všude
i v hokejový brance
s plameny na helmě
chytá za Jets
chytá i za Savce
brankář panteista
ve zpuchřelý televizi
nerozeznáváš
číslo na jeho dresu

za stavu 01
v zakázanym uvolnění
jseš jen to
v co věříš
ale vždycky v ofsajdu
podívej:

branka hoří

NA OCET

pán, hrad, muž, stroj, předseda i soudce
ti všichni už tě měli
jen já jsem vosk

netoužím přece o nic míň po tvé
ženě, růži, písni a stydké kosti

tak proč pro mě máš pořád jenom samý
město, moře, kuře a to posraný stavení?!

CHLEBOVNÍK

je to snadné
sednout k psacímu stroji
a bořit do něj prsty
jako domy
pod poledními
oblaky
sedět v kuchyni
v ruinách slov
mezi hořícími olivovníky
zvlášť když nejsi doma
a čekat až s hlavou
hrdé šelmy
vstoupí můza
mezi mé palce

já však jsem rozčilen
ten chleba neuklidilas

MOUCHA

Proti vztyčenému nebi
po skle okna
leze moucha
protahuje si křídla
tře si nožičky
přeskakuje z oblaku
na oblak

občas se míjí s ptáky
plujícími svou cestou
na konci cesty
další cesta

ilustrace uhelným mourem Dagmar Šubrtová