Blog - JEF

hodnotový systém je zničen, vše převedeno na otázku peněz, jimiž se vše poměřuje, tato cesta je cestou záhuby, jsme sice odevšad tímto pseudoměřítkem atakováni, avšak pouze v takové míře, v jaké se nám tomuto měřítku daří vzdorovat, jen do takové míry člověk zůstává člověkem, je velmi scestná masarykovská (nejspíš především špatně interpretovaná) devisa – „kolik řečí znáš, tolikrát jsi člověkem“, ne, o lidství nerozhoduje jazykový talent nebo lingvistické záliby, je nepochybně důsažné a vážné antické Prótagorovo tvrzení, že „člověk je měrou všech věcí“, nejprve ovšem člověk je zavázán býti člověkem, právě o toto mám strach, nemohu se tvářit, že „vše je v pořádku“, když vidím, jak společnost je hluboce demoralizována, a těžce gradujícím způsobem demoralizována každým dnem, hodnotový systém šel k čertu, škála hodnot se stala skurilní karikaturou, proto ty tlamy, proto ty „ksichty“, proto „človíčci“, proto ty legrácky, protože hluboký pád skutečné tváře Člověka, Ecce homo, ne, nebudu se tvářit, že vše je v pořádku, protože není, byl jsem onehdy pozván jedním milým člověkem do televize, abych promluvil o autorských čteních, která pravidelně s přáteli pořádám, musel jsem se omluvit, že

… já jenom nemohu pochopit, že někdo, kdo tolik sází na rozum, inteligenci, důvtip, informace či na co ještě, se domýšlí, či přímo předpokládá, že je chytřejší než Romano Guardini, Hans Urs von Balthasar či sv. Augustin, či všichni tito dohromady, nechápu, k čemu takovýto rozum, taková chytrost vlastně je, nechápu, nerozumím, držím se úplně – a jak voda stoupá, tím úpěnlivěji – těchto i další mudrců, kteří ještě byli ve skutečném držení zdravého rozumu, zatímco doba dnešní mne zahlcuje od rána do večera jednou pomateností za druhou, – ovšem, proti gustu žádný dišputát, já při svém gustu zůstavám a rád bych zůstal i nadále, až do chvíle, kdy se sebe svléknu, jako ty další nekonečné lidské zástupy – špínu tohoto světa –
19. 1., Brno, Alfa Passage, 20:24

nemám potřebu se hádat s Milanem Kohoutem, jeho postoje pokládám za zajímavé, ovšem zajímavé většinou ve smyslu šaldovského zajímavého švába v polévce, kterého stejně vyhodíte, ač je zajímavý, v té polévce, je zvláštní, kde se bere ta zášť M. K. vůči čemukoli fideistnímu, bez čehož já osobně bych ani žít nemohl, nepokládaje se přitom za zbabělce, který by někam utíkal či se skrýval, ne, neutíkám, neskrývám se, už ani baťohy a kufry s sebou nenosím, jen síťovku na nějakou tu zeleninu, zlevněnou polívku (bez švábů), na levné mléko, které mi k stáru ještě stále chutná, obdivuju zaujetí Milana K., s nímž posílá na Facebook svůj nejnovější „poster“ se slovy: „fucking god / do not waste / your time / fishing for / compliments“, proč mi říká, co mám dělat?

je už po půlnoci, dám zde tedy drobný příspěveček na další den, když jsem si chystal včera citát ze závěru Zapomenutého světla, nemohl jsem na předchozí straně přehlédnout tato známá, jedinečná slova: „… Ale jsou květiny, které rozkvétají a voní jenom v noci. A také jsou motýlové, kteří poletují a se radují jenom v noci. Takový lišaj smrtihlav. A jeho smutná Oenothera.
Jsou pravdy, které mudřec všechněm lidem mluví,
jsou takové, jež šepce svému národu;
jsou takové, jež svěří přítelovi,
jsou takové, jichž nelze říci nikomu.

myslím, že skutečnou tragédií této společnosti je, že je ovládána ekonomy, cynickými počtáři, kterým vše začíná a končí u nějakých cifer, s oblibou pak computerových globálních miliardo-bilionových, kterým člověk ani nerozumí, bohužel je pravda, že tato peněžní nota na lidi účinkuje, protože sami taky si zvykli vše přepočítávat jen na drobné, bez jakéhokoli nadhledu, který by byl aspoň jen neurčitě nemateriální, „co vidím (t. j. co mohu sežrat), tomu věřím,“ je deviza zdejších žroutů, kterým ale uniká důležitá věc – že totiž požírají sami sebe, aniž o tom vědí, podřezávají pilečkou větve, na nichž dočasně sedí ještě jako lidé, – kultura, co je kultura? proč je kultura? a je vůbec?

nevím, co bych si počal bez hlubokého přesvědčení o duchovním základu života, světa, velmi a rád sleduju performera Milana Kohouta, co provádí v různých koutech světa, oceňuju odvahu, jasný cit pro spravedlnost, soucítící sociální povědomí, i jistý vtip a snad i zábavnost, dá-li se to tak říct, jen se domnívám, že si tím běháním po světě trochu uhnal duchovní slepotu, v tom pohybu, v těch akcích, vedl jsem s ním před časem drobný dialog, v němž on spílal „všem bohům“ apod., s argumenty směřujícími k tomu, „co všechno při svém cestování světem viděl“, to mě nepřesvědčuje, jsou také věci, které nejsou vidět, onehdy jsem měl tu čest mluvit k mladým gymnasistům (zaskočil jsem za jednoho velmi zasloužilého člověka, vězně svědomí z padesátých let, jemuž nejsem hoden „zavázat řeménky u bot“, jen jsem si uvědomil, že biologické směřování je zřejmé a ničemu viditelnému nepoplatné), mluvilo se v závěrečné části také o „víře“, která pro mne má význam osobní, ve smyslu osobnostním, až po ten význam, dnes zatracovaný, „institucionální“, v kterém mne nikdo nezmate,

vzbouřila se vlna nevole řady svobodomyslných přátel, když byl jedním pražským obvodním soudem odsouzen k jednomu měsíci vězení umělec, který si říká Roman Týc a je členem skupiny „Ztohoven“, asi před třemi lety poopravil na padesáti semaforech v Praze postavičky na světelných semaforech (výměnou skel), neviděl jsem to na vlastní oči, jen před časem jsem zachytil zprávu z televize, ty tři roky „výkonná moc“ vláčí kumštýře po soudech, R. T. patří k zakládajícím členům umělecké skupiny, která se zabývá především „prací v terénu“, různými modifikacemi „umělecké skutečnosti“ třeba (oprava kdysi Davidova srdce nad Hradčanami na otazník apod.), a tento umělec napsal otevřený dopis jisté samosoudkyni, která ho do měsíčního kriminálu poslala (probíhá ovšem odvolání k Městskému soudu, tedy kdoví, jak věc nakonec dopadne), uvědomuju si naprostou nutnost vzdoru proti zlovůli a tuposti veškerých mechanismů moci v této zemi, ano, je nutno vystoupit proti malichernosti a zlovolnosti, které jsou patrné na každém kroku, zkoumám tento otevřený dopis a ze všeho nejvíc mě zaujmou v něm dvě věty:

jsme v zajetí vlastní hlouposti, duchovní tuposti a prvoplánové hamižnosti, ve zprávách si stěžují na stále se zvyšující podíl polétavého prachu ve vzduchu v městských aglomeracích, který ničí lidské zdraví, o případné přírodě ani nemluvě, ale jak by ne, v této automobilové zemi, kde v městě kvůli těm infantilním vozítkům cestu nepřejdeš? a průmysl, my všichni jako odedávna průmyslová země? ta přece na tomto automobilismu, jak vysvětlují ekonomové, stojí, proč tedy rovnou nevlézt do garáže a nepustit si ty plyny rovnou do plic jako druhdy brněnský básník Antonín Konečný, autor legendární „Skleněné louky“? proč tuto trapnou smrt oddalovat? a máme tady na světě ještě co jiného pohledávat, než montovat tyto mobilní rakve dohromady pro celý svět?

co je vlastně dnes normální? psal jsem onehdy o tom, jak světem vládnou banky a politici, sděloval to onehdy m. j. jeden znalý světový ekonom, který k tomu věštil, že ještě armáda by se mohla přidat a neštěstí by bylo hotové, rozuměj pro ty, kteří pracují, pro ty kteří vytvářejí hodnoty, pro svět nejspíš obecně, neboť ty tři nabubřelé, přefouklé skupiny nevytvářejí nic, žádné hodnoty,

věta „nemám čas“ mě uráží, neznamená totiž nic jiného, než „nemám na tebe čas“, ano, je to v pořádku, do jisté míry, do té, jak je to upřímné, pak víme, na čem jsme, a ten člověk prostě do našeho života nepatří, neboť jeho čas, jeho život patří něčemu jinému, někomu jinému, to je v pořádku, den má 24 hodin pro každého, a každý člověk si s nimi může dělat, co chce, jakkoli si je řadit, rozdělovat, něco upřednostnit, něco potlačit, něco vyloučit, to je naprosto v pořádku, co v pořádku není, je obecný žvást, který má ještě horší podobu, a to: „není čas“, proč by neměl být?