Blogy

Trash True – Milan Haußmann feat. jajn

ornice se zvlnila
zornice zvlčile se zvlhčila
slza vypadla z role
rozbila se vzorkovnice líce
zbyly po nás
pravoúhle prouhlený plíce

probuzený
zhasla světla a ztichly motory

Křišťálová noc

Nahá vlna kritiky zasáhla a další vlna se valí. Bere s sebou Otesánka i s Donaldem Trumpem a navrch Martina Luthera + nepřátele lidu … Pak se v tom vyznej. Babo Jago raď: Sex vyvolává změněný stav vědomí, zjistila věda. Sporadické narušení zaběhnutého rytmu může vést k vyvrcholení. Na dně v dešti? Derek Jarman dodává: Heterosexualita není normální, nýbrž běžná. A další záplava slov proniká mozkem: Místa je dost, vzkazují Pražské hřbitovy. Lék na chronický nedostatek volného místa se zdá býti nalezen. Exitence je limitována společenskými pořádky. Suicid konečným řešením nebo podmíněným odkladem? Zákony a další uměle vytvořené konstukce berou za své po tíhou masy: uzeninu, gothaj a tlačenku … Vesele pochrochtávájí nad masovým hrobem. Zápach z prasečích výkalů dodává tvář lidským ostatkům. Spadané listí rozmáčel raní déšť. Ukázalo se slunce. Mladík se probudil z kómatu a mluvil jiným jazykem. Zasténal a vyvolal moře nevole. Táhlá cesta úpatím se pomalu vine k židovskému hřbitovu. Lidé mají vymyté mozky. Ukázalo se slunce. Rytmická činnost ovlivňuje … táhlou zákrutou za horizontem – louka – plot – další horizont –

Ať je prezidentkou lesbičanka ― Zoe Leonard

ať je prezidentkou lesbičanka
ať je AIDSák prezidentem a buzík víceprezidentem
ať se stane prezidentem někdo bez zdravotní pojistky
ať je to někdo, kdo vyrost na místě zamořeném jedovatým odpadem
kdo si leukémii nemohl vybírat
ať musela prezidentka v šestnácti na interupci
ať kandiduje někdo, kdo není menší zlo
ať jeho poslední milenec umřel na AIDS
ať se mu jeho oči se mu zjevují před usnutím
jak ho držel v náruči, když umíral
ať neví, co je klimatizace
a ví, co znamená čekat ve frontě
v nemocnici, na dopravním inspektorátě, na pracáku,
ať se stane prezidentem nezaměstnanej,
vyhozenej, sexuálně obtěžovanej, zmlácenej gumovým dildem
a deportovanej
ať je jím někdo, kdo byl přes noc v lapáku
poznal jejich zákon a zažil znásilnění
ať se stane prezidentem někdo, kdo miloval a byl raněnej
kdo bere ohled na pohlaví
kdo se učí z chyb
ať se stane prezidentkou černá žena
někdo se zkaženýma zubama a názorem
kdo pozřel hnusnou nemocniční stravu
transvestita
co byla na drogách a v léčebně
ať je prezidentem někdo, kdo byl trestanej
tak proč to nejde
proč se samosebou rozumí, že šašek se stal prezidentem
vždycky kunčaft – nikdá šlápota
vždycky pán – nikdy kmán
vždycky lhář a zloděj na kterýho nemůžou

Podzim

V zahrádkářské kolonii Pokroku začal podzim. Vzduch se ochladil. Navečer se objevilo slunce a rozehrálo barvy. Mezi svazky ležel kroužkový blok osmerkového formátu … bankovky se z něho nesypaly, zato lístky z kalendáře, které si zůstavitelka systematicky schovávala. Svědomitost o to zarážející, že je zpravidla nalepila, a tak neutonuly, nerozptýlily se zbůhdarma v propasti … Žloutnoucí listí se pozvolna snáší a trávník pestří ocúny … Hledejte Pána a vaše duše bude živoucí. Poznejte poznatelné, poznejte poznané! Skrývá se … a poznáním se ho učíte znát v celé nezměrnosti. Hledejte neustále jeho jeho podobu. Ukojí hledající a nálezci se zjeví, aby se rozptýlil v dalším hledání. Proto už nestačí, jako dříve, opakovaně hledat jeho podobu, učení samo nestačí k poznání pravdy, ale teprve tam, kde si člověk sáhne na dno, začíná … Pravil prý Augustinus. Kdo ví? Pomalu se stmívá. „Na začátku jsem si myslela, že je potřebné obracet lidi na víru. Dnes vím, že mým posláním je milovat.“ svědčí Matka Tereza z Kalkaty v úterý 25. června 1980. Dny se krátí …

Neděle 18. září 2016

udělal jsem dnes zvláštní zkušenost-experiment s textem, v polospánku a částečně i mimo jakékoli vědomé formulování, opisoval jsem několik větiček z malého bloku, dost nečitelných, protože psaných téměř potmě, a asi ve dvou třetinách tohoto ještě jakž takž smysluplného psaní, kterému se dalo porozumět, i když stěží se mi ten smysl ze zapsaných slov lovil, ale asi v poslední třetině se mé vědomí zlomilo a od textu a jeho obsahu se někam vzdálilo, někam jinam (po horizontální i vertikální trase), aniž bych o tom věděl a mohl to ihned reflektovat, ale přitom jsem stále ještě psal (plnicí pero a pevný blok maje v rukou) tu poslední třetinu textu, která tam už obsahově ale nebyla, zapsal jsem vše, ač netuším podle čeho, protože obsah byl vypsán kompletně již v těch předešlých dvou třetinách textu, ta poslední už byla o něčem úplně jiném, ale psaná taky už kompletně ze sna, implikujíc jakýsi obsah už ne reálný, nýbrž spíš obsah toho snu, –

Neděle 11. září 2016

v životě jsem zničil asi pět mobilů, všechny byly moje, většinu z nich jsem utopil, a většinou v pivě, stalo se to zpravidla v nějakém non-stopu, třeba jako v jednom ž.-ském jsem se na baru kvůli čemusi (spravedlivě) rozhořčil, telefon byl pěkný, můj první, velký, vypadal jako panda, černo-bílý, ale v tom rozčilení to byla první věc, vůči které se obrátila ta má chvilková zášť, protože tyto telefony jsem tehdy z hloubi duše nenáviděl, ač jsem takový jednoduše k práci už taky potřeboval, pořídil jsem si ho od kohosi asi za tři stovky, pokud si vzpomínám, ale skončil chudák tak, že potupně spočinul na dně půllitru, samozřejmě že jsem se z toho později vzpamatoval a telefon „zachránil“, ke kamarádovi, šikovnému opraváři takových věciček, hned spěchám s prosbou o zprovoznění, prohlíží aparát dlouze, rozebírá, kroutí hlavou, po chvilce říká (nejspíš žertem, ale těm věcem nerozuměje, bral jsem to ve vší vážnosti), „a co to bylo za pivo?“ – „dvanáctka, Bernard,“ odpovídám nejistě, „tak to je marný, – kdyby to byla tak nejvýš desítka…“

Čtvrtek 8. září 2016

psal jsem včera o Claudelovi, dnes budu pokračovat, tyto hovory, které v českém překladu vydalo velezasloužilé nakladatelství Triáda, poskytl Claudel – rovněž spisovateli, velmi ostatně obeznámenému s jeho dílem – Jeanu Amrouchovi (1906-1962), bylo tehdy Claudelovi už dvaaosmdesát let, ale z ničeho není ani náznakem patrná nějaká ochablost, nespolehlivost paměti, naopak básník velmi dobře a přirozeně drží kontinuitu svých myšlenek současných, jakož přesně a logicky vysvětluje ty minulé, postoje, domněnky, snahy, je to četba – a snad nejen pro literáty – velmi poučná, minule jsem psal o Renanovi, který velmi ovlivnil jeho mladistvý pohled náboženský, od něhož se však logikou tvůrcova temperamentu a vážnosti v hledání přesto postupně a nezadržitelně schylovalo ke konverzi, příčiny byly velice zajímavé, vpravdě básnické, což odpovídá konec konců komplexní „stavbě“ člověka, který se nevleče jen skrz dennodenní užitečnosti, nýbrž rovněž tíhne k umění, ke kráse, k nadějeplným bezbrannostem, které život nasvětlují jak do hlubin, tak k nebesům:

Středa 7. září 2016

pokusím se trochu navázat na „zpracování“ svých královéhradeckých zápisníků, jak jsem zde už o tom dvakrát nedávno psal, knížku, kterou jsem tehdy pročítal, jsem dostal darem z nakladatelství Triáda, objemný svazek Claudelových rozhlasových hovorů se spisovatelem alžírského původu Jeanem Amrouchem, jak je s ním vedl v letech 1950 až 1951, kniha rozsáhlá, přitom nijak rozvleklá, na mnoha místech docházím ke zjištěním, která jsou pro mne – pokud jde o Claudela – nová a celkově ty rozhovory na mě působí sympatičtěji, než bych byl čekal (až po tu kompletně vyhořelou knihovnu kdysi v Japonsku, i já jsem v životě o spoustu knih přišel, ale ještě jsem nevyhořel, to jádro, to skutečně potřebné mi vždycky zůstalo),

Úterý 6. září 2016

a toto je prozatímní závěr našeho mailového „povídání“ s Tomášem P., nevím, zda v tom někdy budeme pokračovat, pro tuto chvíli ale, v dohodě s druhou stranou, zde závěr rozhovoru vkládám jako definitivu, abych se věci zbavil, a nechávám už tedy jeho vlastní život na něm samém a této jeho existenci, jakož stejně pak pro tuto chvíli zbývá život, každý z nich jiný, jednomu každém z nás:

A tvůj vztah k emigrantům?… Zobecňovat konkrétní důvody odchodu nebo útěku z „obtížné vlasti“ každého z nich je dost problematické.

vlast nemůže být nikdy obtížná, co by pak mělo být snazší, samozřejmější, když ne vlast? kde by byly motivy, když ne v lidsky ohraničeném, týmž jazykem a krajinou spojeném společenství? v obecném lidství? co to je? upřímně nesnáším frázi „jsme přece lidi“ (když se někdo chce s někým domluvit), co to znamená, to opravdu nevím, znám jediné „lidství“: „bohové jste a synové Nejvyššího všichni“ (Žl 81, 6),

Pondělí 5. září 2016

uvádím zde další dvě otázky, a své odpovědi na ně, které mi v únoru 2013 položil mailem přítel T. P. a v kterých jsme po páté odpovědi ustali, ani vlastně nevím proč, rozhovor je nedokončený, v mém počítačovém archivu utopený, zde tedy druhé jeho pokračování (1. díl je zde v blogu z 3. září):

Malý bloček, papír, otevřená kniha… I rodná řeč tedy s pocitem domova silně souvisí, a v životě člověka, který s mateřským jazykem tvořivě zachází, to platí dvojnásob. Nepřipadáš si na tomhle ostrůvku čím dál osamělejší? Nemáš dojem, že přibývá lidí „bez domova“ a totožnosti, protože opouštějí svou vlastní řeč, která bez jejich lásky pustne? A vrátí se…?

Syndikovat obsah

Kalendář akcí

M T W T F S S
 
 
1
 
2
 
3
 
4
 
5
 
6
 
7
 
8
 
9
 
10
 
11
 
12
 
13
 
14
 
15
 
16
 
17
 
18
 
19
 
20
 
21
 
22
 
23
 
24
 
25
 
26
 
27
 
28
 
29
 
30
 
 
 
 

Nejbližší akce