udělal jsem dnes zvláštní zkušenost-experiment s textem, v polospánku a částečně i mimo jakékoli vědomé formulování, opisoval jsem několik větiček z malého bloku, dost nečitelných, protože psaných téměř potmě, a asi ve dvou třetinách tohoto ještě jakž takž smysluplného psaní, kterému se dalo porozumět, i když stěží se mi ten smysl ze zapsaných slov lovil, ale asi v poslední třetině se mé vědomí zlomilo a od textu a jeho obsahu se někam vzdálilo, někam jinam (po horizontální i vertikální trase), aniž bych o tom věděl a mohl to ihned reflektovat, ale přitom jsem stále ještě psal (plnicí pero a pevný blok maje v rukou) tu poslední třetinu textu, která tam už obsahově ale nebyla, zapsal jsem vše, ač netuším podle čeho, protože obsah byl vypsán kompletně již v těch předešlých dvou třetinách textu, ta poslední už byla o něčem úplně jiném, ale psaná taky už kompletně ze sna, implikujíc jakýsi obsah už ne reálný, nýbrž spíš obsah toho snu, –

v životě jsem zničil asi pět mobilů, všechny byly moje, většinu z nich jsem utopil, a většinou v pivě, stalo se to zpravidla v nějakém non-stopu, třeba jako v jednom ž.-ském jsem se na baru kvůli čemusi (spravedlivě) rozhořčil, telefon byl pěkný, můj první, velký, vypadal jako panda, černo-bílý, ale v tom rozčilení to byla první věc, vůči které se obrátila ta má chvilková zášť, protože tyto telefony jsem tehdy z hloubi duše nenáviděl, ač jsem takový jednoduše k práci už taky potřeboval, pořídil jsem si ho od kohosi asi za tři stovky, pokud si vzpomínám, ale skončil chudák tak, že potupně spočinul na dně půllitru, samozřejmě že jsem se z toho později vzpamatoval a telefon „zachránil“, ke kamarádovi, šikovnému opraváři takových věciček, hned spěchám s prosbou o zprovoznění, prohlíží aparát dlouze, rozebírá, kroutí hlavou, po chvilce říká (nejspíš žertem, ale těm věcem nerozuměje, bral jsem to ve vší vážnosti), „a co to bylo za pivo?“ – „dvanáctka, Bernard,“ odpovídám nejistě, „tak to je marný, – kdyby to byla tak nejvýš desítka…“

psal jsem včera o Claudelovi, dnes budu pokračovat, tyto hovory, které v českém překladu vydalo velezasloužilé nakladatelství Triáda, poskytl Claudel – rovněž spisovateli, velmi ostatně obeznámenému s jeho dílem – Jeanu Amrouchovi (1906-1962), bylo tehdy Claudelovi už dvaaosmdesát let, ale z ničeho není ani náznakem patrná nějaká ochablost, nespolehlivost paměti, naopak básník velmi dobře a přirozeně drží kontinuitu svých myšlenek současných, jakož přesně a logicky vysvětluje ty minulé, postoje, domněnky, snahy, je to četba – a snad nejen pro literáty – velmi poučná, minule jsem psal o Renanovi, který velmi ovlivnil jeho mladistvý pohled náboženský, od něhož se však logikou tvůrcova temperamentu a vážnosti v hledání přesto postupně a nezadržitelně schylovalo ke konverzi, příčiny byly velice zajímavé, vpravdě básnické, což odpovídá konec konců komplexní „stavbě“ člověka, který se nevleče jen skrz dennodenní užitečnosti, nýbrž rovněž tíhne k umění, ke kráse, k nadějeplným bezbrannostem, které život nasvětlují jak do hlubin, tak k nebesům:

pokusím se trochu navázat na „zpracování“ svých královéhradeckých zápisníků, jak jsem zde už o tom dvakrát nedávno psal, knížku, kterou jsem tehdy pročítal, jsem dostal darem z nakladatelství Triáda, objemný svazek Claudelových rozhlasových hovorů se spisovatelem alžírského původu Jeanem Amrouchem, jak je s ním vedl v letech 1950 až 1951, kniha rozsáhlá, přitom nijak rozvleklá, na mnoha místech docházím ke zjištěním, která jsou pro mne – pokud jde o Claudela – nová a celkově ty rozhovory na mě působí sympatičtěji, než bych byl čekal (až po tu kompletně vyhořelou knihovnu kdysi v Japonsku, i já jsem v životě o spoustu knih přišel, ale ještě jsem nevyhořel, to jádro, to skutečně potřebné mi vždycky zůstalo),

a toto je prozatímní závěr našeho mailového „povídání“ s Tomášem P., nevím, zda v tom někdy budeme pokračovat, pro tuto chvíli ale, v dohodě s druhou stranou, zde závěr rozhovoru vkládám jako definitivu, abych se věci zbavil, a nechávám už tedy jeho vlastní život na něm samém a této jeho existenci, jakož stejně pak pro tuto chvíli zbývá život, každý z nich jiný, jednomu každém z nás:

A tvůj vztah k emigrantům?… Zobecňovat konkrétní důvody odchodu nebo útěku z „obtížné vlasti“ každého z nich je dost problematické.

vlast nemůže být nikdy obtížná, co by pak mělo být snazší, samozřejmější, když ne vlast? kde by byly motivy, když ne v lidsky ohraničeném, týmž jazykem a krajinou spojeném společenství? v obecném lidství? co to je? upřímně nesnáším frázi „jsme přece lidi“ (když se někdo chce s někým domluvit), co to znamená, to opravdu nevím, znám jediné „lidství“: „bohové jste a synové Nejvyššího všichni“ (Žl 81, 6),

uvádím zde další dvě otázky, a své odpovědi na ně, které mi v únoru 2013 položil mailem přítel T. P. a v kterých jsme po páté odpovědi ustali, ani vlastně nevím proč, rozhovor je nedokončený, v mém počítačovém archivu utopený, zde tedy druhé jeho pokračování (1. díl je zde v blogu z 3. září):

Malý bloček, papír, otevřená kniha… I rodná řeč tedy s pocitem domova silně souvisí, a v životě člověka, který s mateřským jazykem tvořivě zachází, to platí dvojnásob. Nepřipadáš si na tomhle ostrůvku čím dál osamělejší? Nemáš dojem, že přibývá lidí „bez domova“ a totožnosti, protože opouštějí svou vlastní řeč, která bez jejich lásky pustne? A vrátí se…?

rozhořely se včera na internetu „vášně“, vybuzené v podstatě velmi banální příhodou, že v jedné z brněnských hospod byli nepřátelsky přijati jistí mladí politikové, jimž několik místních štamgastů, s ohledem na v médiích prezentované názory a snad i činy těchto politiků, jim vyhrožovalo násilím a žádalo je důrazně, aby z hospody zkrátka vypadli, v podstatě nicotnost, v porovnání s tím, co všechno jsem v hospodách i v životě jiném všednodenním zažil, nebyla mi milá ani poněkud příliš ublíženecká reakce ústředního z těchto politiků, ale musím připustit, že takovéto počínání k politice patří, protože politik prostě musí být viděn, a teprve druhou věcí je, že někomu to může být příjemné, kdežto u jiného to může působit odpudivě,

je to už několik let, co za mnou přišel přítel Tomáš V. P. s nápadem, že se mnou udělá „rozhovor“, nevím, co ho to napadlo, neuvažoval, pokud vím, o nějakém publikování, možná ho jen tak prostě některé věci zajímaly, a chtěl je porovnat s názorem svým, tak v jednu chvíli, začátkem roku 2013 (rozhovor probíhal mezi 10tým a 20tým únorem 2013, jak vidím) mi začal posílat otázky, na které jsem bezprostředně, rovněž mailem, odpovídal, teprve teď, když dělám trochu pořádek ve svých počítačových archivech a materiálech a rozpracovaných věcech jsem na tuto složku znova narazil, je v ní pět otázek a pět odpovědí, dál jsme už nepokračovali, ale teď, když vidím, že přece jen v určité chvíli, pod určitým tehdejším časovým tlakem a s ohledem na skutečný zájem dotazujícího se, nezdá se mi toto (počítačové, stejně jako můj blog) psaní zbytečné, rozhodně dokládá jedno z možných svědectví, které bych přec jen nechtěl zcela uvrhnout do „jámy nepamětnice“, vložím tedy aspoň zde, průběžně, taky docela prostě proto, abych se této věci zbavil –

pro mě je podstatnější „býti básníkem“, nežli „psát dobré básně“, napadá mě to při pomyšlení na mladého kritika (a básníka) Tomáše Gabriela, který mi zepsul Ozzyho, chtěl bych mu napsat, ne ovšem o tom, nýbrž o Johnu Ashberym, kterého zřejmě překládá, o Ashberym, kterého jsem už před mnoha lety četl a který je dnes jedním z mála, „který ještě zůstal“, vedle samozřejmě už zcela neuvěřitelného Ferlinghettiho 97letého! tento T. G. napsal velmi dobrý esej k antologii „Nejlepší české básně“ (tak se to tuším jmenuje, je to projekt původně americký, a člověk když vydává knihy, musí zkrátka vymýšlet, čím svou produkci oživit, a až na to slůvko „nejlepší“ to asi není ani tak špatné), dost jsem se děsil, když jsem se hned dočetl, že tento mladík se „věnuje především mladé literatuře“, co mohu čekat, děse se „bohemistů“, a těch „mladých“ zvláště?

kdysi mi říkal pan Trávníček, Mojmír, že za První republiky u nás vycházelo 35 literárních časopisů, nevím, co všechno do toho počítal, ale musel to být počet nepochybně kvalifikovaný, neboť pan M. T. byl velký znalec a degustátor právě takovýchto „drobností“, tak vzácného člověka, s takovou mírou pokory, veselosti a vtipu, tak znalého „kulturního života“, milovníka poézie, milovníka knih bez omámenosti bibliofilské, archiváře a dělníka neporovnatelného, takového bych teď sotva kde viděl, ani jen přibližně, všichni jaksi více slouží sobě než slovu, vlasti, kultuře, bylo v minulém režimu období, v průběhu 80tých let, kdy naším nejlepším literárním časopisem byly Zprávy spolku českých bibliofilů, odebíral jsem je, vycházely tehdy s velkým zpožděním dle letopočtu, ale důsledně, vždy za účasti právě takových osobností, jakou byl pan Trávníček nebo třeba Ivan Slavík, oba pro „budování socialismu“ dost nepoužitelní, jakož i řada dalších, vzácných a dodnes nepominutelných (o řadě z nich postupně s přáteli vytváříme hesla jakési nikdy nekončící Encyklopedie zapomínaných),