KLUB BORO, Křenová 75, Brno

zakládám nový „cestovní“ sešitek, používám staré, někdy i zčásti popsané v dřívějších dobách, tento další, který chci dopsat, je z roku 1977, vertikálně rozpůlený modrý školní sešit v měkkých deskách, jsou v něm výpisky z několika knih, otvírám namátkou a vidím, že v té době jsem četl např. El Greca Simona Vestdijka, s podtitulem „Malíř absolutna“, – (Juan Sanchez, mladý kacíř, jdoucí k vězení): „‘Aj, já posílám vás jako ovce mezi vlky, protož buďte opatrní jako hadové a sprostní jako holubice!“‘ zvolal Juan Sanchez, jenž šel několik kroků pozadu, spokojen a usmívaje se takřka zvířecky, jako mladý arriero, pohůnek, kráčející mezi mezky, kteří přicházeli nyní; usmíval se, až se mu na bílých zubech zaleskly sliny, usmíval se na znamení,že se nebojí: ‚vystříhejte se pak lidí, neboť vás vydávat budou…‘ (11) – „Cítil, že on, dříve nejmenší, se nyní náhle stal prvním v konventiklu šlechticů a učenců, z nichž téměř všichni všecko zapřeli a zradili z žalostného strachu.“ (11) – (král odmítá Grecova Svatého Maruricia…)

Kde hudba hrála
Příspěvek k rádiu Dráťák

Před lety jsem si pořídil knížečku nádherně nostalgických povídek málo známého amerického spisovatele Charlese Easta – „Kde hudba hrála“ (Where the Music Was, New York 1965). Je to téměř 40 let. Teď ji beru opět do ruky a čtu znovu úvodní motto z George Marion O’Donnella: „Kentaur ujíždí po Beable Street /v sedanu značky Cadillac / a čtyři bílá hříbata se dovádivě ženou / napříč těhotnou zemí. / A já už znám / tu anonymitu měst za noci, / kdy dravá krev se na okamžik zklidní a opadne v ní / unavený příliv tepu této lásky.“
Titulní povídka začíná slovy evokujícími čtrnáct let také mého života, dálky, přítomné v neviditelné magii věcí, zvuků a ticha, přírody kolem, v provinciální průmyslové aglomeraci. A v dálce hudba ohromných orchestrů v ohromných sálech dalekých měst, jejíž zvuk rozechvěle pronikal mladou duší, budil touhu nepoznaného, závany tušených vášní. Dálky. Nevyvažitelná tajemnost a lákavost hudby éterem vysílané až odkudsi z Chicaga…

byl jsem upozorněn na zprávu o milkovickém kozím festivalu Standy Pence na webu www.studentpoint.cz, hned v úvodu četby jsem zbystřil pozornost a musel se dost zamyslet na tím, s jakou vážností, nadhledem a vůbec zásadním pochopením se dnes „referuje“ či „informuje“ (milované slovo všech technokratů),

Ve středu 15. června proběhl v prostorech klubu Boro na ulici Křenová 75 večírek s podtitulem: „Bytí je mi exilem a nicota vlastí.“ Večer byl věnován tvorbě osobností 20. století jejichž tvorba byla poznamenána ztrátou vlasti, vykořeněním a exilem. V průběhu večera zazněla rumunština, němčina, čeština a tóny. Konceptem večera byl jazyk a korunou potom generální stávka. Následuje několik momentek ilustrujících atmosféru věčera.

Performance je obvykle buď hra, tanec nebo koncert předváděný divákům – a to i v případě avantgardy. Jsou dva typy performancí prováděných umělci v současné době: převážně divadelní performance a meně známá a poznaná ne-divadelní performance. Odpovídají, což je zajímavé dvěma významům slova performance v angličtině. Jeden význam odkazuje k umělecké dovednosti, jako např. hrát na (performing on) housle; druhý význam pak souvisí s vykonáváním zaměstnání nebo funkce, ale znamená i plnit úlohu, vykonat službu či povinnost; např. pumpa s vysokým výkonem (high performance engine).