Anarchocore bez fanfár na pomezí lesa skládka … fantastická zoologie nebo typologie šílenství … ať si tomu každý říká jak chce, závadová mládež, šmíra, underground nebo  … Hnusák zahřímal to své: „Nech odpadne, čo je kolísavé, nech odpadne, čo je oportunistické …“ Náletová dřevina se uchytila na nezpevněném podloží. Synkreze hereze, syntéza obrazu … šum … bzzzzzz. Závada není na vašem přijímači. Problém je ve vaší hlavě. Kde se odcitl obrazů tvůrce?

námesačný básnik vo fľaši,
za svetlo takí nevďační
stratenci, čo sa nenašli,
panelákoví pankáči,
po vytriezvení v podzemí
zhrození, že sme to my

notuje si Plastikovej Bastard. Proč my? Proč argumentum ad populum? Za oponou o správnosti rozhoduje rozvědka.

(hovadin´n´bullshit z hlediska modálního mumblingu v podání Milana Haußmanna a Luboše Vlacha )

Prvoci po otroci ožírají hovězí hovadinu. Hlavu nepokládají na kovadlinu, nýbrž jejich měňavkovitá těla prochází křtem. Zrozenci z jazyka a jedových šlémů pochodují v sevřených šicích. Slyšte! Ušima pozorujte! Palác padá na plac. Třásla se země, nebesa dštila a oblakové déšť vydaly. Z rádia vyzvání klekání, z labyrintu ozývá se pláč. Dceři soudce Lynche zdá se o Leninu v poloze lotosového květu na leknínu uprostřed morálního vákua post mortem poluce. Hybatelé dějin fakta ani informace již příliš neřeší, pouze zastávají stanoviska, která jsou většinová (tj. bolševická či duc duc tuctová), okolí se nevymyká, rozmoklá, normální. Obsah je jim u prdele … do popelnice někdo vyhodil fosforeskující rybu z měkčeného kaučuku, porcelánové žabí stehýnko, model vánočního stromku z plexiskla, kovovou lucerničku, bezhlavého medvěda …

Dno tmy

Kto dovidí až na dno tmy?
Len Morfeus a jeho sny,
námesačný básnik vo fľaši,
za svetlo takí nevďační
stratenci, čo sa nenašli,
panelákoví pankáči,
po vytriezvení v podzemí
zhrození, že sme to my
Kto dovidí až na dno tmy?
Riadi sa vlastnými zákonmi
Jej obsah môže byť nevhodný
Kto ju očiernil, kto to urobil?
Tma nenosí žiadne ozdoby
Visia v nej démoni a choroby
A kobra s jazykom vyplazeným
na zemi sa plazí tam, kde spím
V tme počuť len zvuk kyvadla
Je to jama, kam svetlo upadá
Tá tma, kam zavreli ma, sa zdá
nepriehľadná sťa čierny diamant
Tam sa odohráva dráma,
ktorá nám nikdy nebude známa
Potme sa dá najľahšie klamať
Kto dovidí až na dno tmy?
Len niekto veľmi vidomý
pri vedomí, kým iný spí
Len ten, komu tma nevadí
nájde na jej dne poklady

(nálezy a ztráty Luboše Vlacha, Milana Haußmanna & Jiřího Kačura)

Medíme si tady jako modi, jsme subjekti etalonu, modly míry, královsky širokoúhlé širočiny míry, té černé díry modální mohyly … My o vlku a on dávno přede převlečený za sudičku u stavu (v ústavu Zlatý kolovrat.) MOD je definován slovem rozměr, míra … MÍRA JE ZPŮSOBENÍM ZÁZRAKU REÁLNÉ SKUTEČNOSTI SKRZE MODUS.

modi modi doprovody
dejte koule kosmické lodi
modlu míře afektu
etalon subjektu

MOD je realizací MODální reality supra MODum (jakožto vzorové příčiny, de MODo crescendi & possidendi, tj. vlastnost pěstování a držení či bytí vlastnosti.)

Tak jako tak – quo modo, jakým způsobem nabírám, takovou míru mám odvázanou z řetězu, mirum in modum, tj. podivuhodným způsobem.

rozklad prstoklad secece zvrat závrať
návrat nepřipouštíme
svatý Rimbaud je stigmatizován …
oslnivé světlo, nebesa se hroutí
klenba padá
a tak dál

chaotické obrazce, rachot, chaotické obraty, vodopády barev
chceme chlastat, chceme mrdat
slunce a láska
vprostřed světelného víru
bizarní divadlo
skutků a dnů

(sakrální surrporno h/umorné)

„Kvality formující tělo samy nejsou těly. Zde není vůbec žádné konkrétní tělo s výjimkou jelich spojení a skrze toto spojení.“ (Řehoř z Nyssy – De hominis opificie)

„Rostliny mají sexuální orgány, a proto mohou být zařazeny do vyšší sféry stvoření. Mají ženské pohlavní orgány ve formě vulvy, pochvy, vaječníků a dělohy, mužské pak ve formě penisu a pohlavních žláz. Pro vaginu bylo vynalezeno slovo čnělka, pro vulvu slovo blizna. Penis a žlázy byly pojmenovány slovem prašník.“ (Tomkins, Bird – Tajný život rostlin)

URSPACE FOOD GASTRORGIE

pinda prsa prdel
3p nikoli 3d
přirozeně platonicky
o potěmkinovo přirození
pře tu přece není
puťka a pupík
prúda přepjaté prudérie
překotně do těla tělem ryje
plnotučný pramen proudí
požár mezi řečí
v orgiastické křeči
v paliativně pornoprogresivní péči

bulva samodruhé očnici
se svěřila že si nevěřila
nevěřila vlastnímu znaku

viditelnost se změnila
změnila se situace i sítnice
instantního in

do výšky vyrostly základy
z břehů řeka se vylila
možnost přiznala
že by se nepoznala
že nikdy tu nebyla

kokyla plná betonu
rozorané meze protiproudu
ujetá skutečnost
hromádka suti
torzo půvabu
visí ve vzduchu
fakta jara

Uplynulo již víc než patnáct let od smrti Marcely Pinterové Stárkové (* 5. 10. 1952 v Netolicích † 8. 3. 2002 v Praze), rockerky, undergroundové textařky a muzikantky, dobrovolnice služeb bližnímu na mírových misích, ojedinělé básnířky a autorky krátkých próz, mezi přáteli zvané „Mašina“. Nezapomínáme. (jef)

Zjevení I

Poprvé
jsem Vás zahlédla
vnitřním zrakem
já
malá tlustá holčička
která se narodila
v jiném světě
pro jiný život

V pokoře
jsem přijala
odlišný záměr
a plán
jenž pro mne
přichystal
Pán

je povinnost hymnou?
hymen je nevinnou?
lze se vyhnout?

i na zralost jednou vyzrajeme
[z]radíme se vzájemně
po ovoci po přeslici po bitvě

modální břitvě
se to řeže nomen omen z jedný vody
dočista dočista

zbrocen je sen
vražedkyně v kině
po činu umyla si ruce
až do postposlední pseudomorální nitě
lost v mosh pitu
postmortemmoderny úderný
strop mizí beze stop i s účtem
trop si tropí šašky
z každé hlášky