Od Ledu a z Ringu 20. března 2017

Uplynulo již víc než patnáct let od smrti Marcely Pinterové Stárkové (* 5. 10. 1952 v Netolicích † 8. 3. 2002 v Praze), rockerky, undergroundové textařky a muzikantky, dobrovolnice služeb bližnímu na mírových misích, ojedinělé básnířky a autorky krátkých próz, mezi přáteli zvané „Mašina“. Nezapomínáme. (jef)

Zjevení I

Poprvé
jsem Vás zahlédla
vnitřním zrakem
já
malá tlustá holčička
která se narodila
v jiném světě
pro jiný život

V pokoře
jsem přijala
odlišný záměr
a plán
jenž pro mne
přichystal
Pán

Jiný život
než nabízely
růžové brýle
nasazené na oči
páru tažných koní
který vydupal
v mém srdci
oheň
poušť
a lásku

Jiné poslání
přichystal mi
Pán
když vodil mne
po cestách
lesních pěšinách
v hlubokých
propastných tmách
a světlo na konci
jen matně blikalo

Ach
katoló
katoló
světlo
které vedeš
jak víno z Káně
čím dále
opojnější
sladší
světlo
víno
jasnější
zářivější

Ach zrnko
šťavnatého hroznu
tryskající
životadárnou vláhu
ach semeno
sladké
prýštící
do mne
hutným proudem
hustoty lásky
aj vzklíčilo jsi
v hlubinách
mé duše

Skrz
kytku vhozenou
okýnkem autobusu
do chumlu
venkovských dívek
poprvé ve velkoměstě
budoucí maturantky
pyšnící se
odkazem
Mistra Jana z Husi
skrz
kytku vhozenou
jak růži
do kostela
kus zelený trávy
utržený
z procovského průčelí
z betonovýho kontejnéru
Prahy

Zjevení prvé
které vybralo si
k přistání
můj
sotva vypučelý
klín
slastně vypnutý
výš
slastně vypnutý
vstříc
náhle rozevřený
a plný šťávy

Ach
a za oknem
autobusu
hořely
večerním červánkovým ohněm
vlasy
vlasy rudě havraní
vlasy rudě zlaté
vlasy krvavě rudé
vlasy mužů
povlávající
proplétající
se navzájem

Ach černé
brýle
ach černé
namísto růžových
jen skrz černé
skrz nejčernější tmu
lze poznat zjevení
lze potkat anděly
blázny
magory máničky
a Tebe Tebe
předem vyvoleného
Tebe

Lásko
tisíckrát proklínaná
tisíckrát pokořená
tisíckrát vzývaná
zavrhovaná
zapíraná
zapuzovaná

A přec
dokud slunce
navždy nezhasne
jsi má
jsi réva
která vypučela
v mém srdci
liána popínavá
jež objímá
kmen olivový
navždy k němu připoutaná
po větvích lásky
šplhá za světlem
za sluncem
které vede
z hlubin propastí
a tmou rozumně šetří
a i té dalo
hvězdný půvab
a zplodilo
úplňkového hřebce
na němž se projíždím
na hřebci lásky
Božího plánu
zjevení prvé
jež dal mi Pán

(Z pozůstalosti, BOX sv. 1/2003)

× × ×

Odkládám život na neurčito
dávám si pauzu
na sváču
co na tom
že v tom osamění
někdy pár nocí
propláču

Odkládám život do šuplíku
ač z války utýct nemůžu
dokud se střílí do bezbranných
je válka ve mně
a já v ní…

(Mašina na vedlejší koleji, Vetus Via, Brno 2011)

Mejlovi

Když před čtyřmi lety, zhruba v tomto čase, zemřela na rakovinu světlá bytost Zdena „Štafle“ Bočková, povzdechla jsem si: „Hergot, tam nahoře musí bejt skvělej mejdan, že tam všichni tak pospíchají…“
Nepočítejme ty, který to mají za sebou. Není všem dnům konec a je nutný jít dál, než se taky octneme na tom Božím mejdanu. Někteří z nás mají před sebou ještě dlouhou cestu, záleží na tom, jak jsou rozdaný karty.
Když se mě tu a tam ptají, co je to ten underground, těm, kteří to v sobě nemají bytostně zakódovaný, je nemožný ten pojem objasnit.
Teprve Mejlova smrt mi pomohla částečně si to srovnat. Je to láska. Láska živá, živelná a zhoubná, tvůrčí i destruktivní, nádherná, šílená, propastná, běsná, šokující a nespoutaná.
Proč nás totalitní společnost tak krutě nenáviděla, tvrdě potírala. Proto, že jsme dokázali milovat, bejt svobodní a nezávislí, nepolapitelní, nebezpeční a nezničitelní jako rakovina. Báli se nás. Zhoubnýho nádoru, kterej se geometrickou řadou rozrůstá, vytváří pavučinový vlákna, podivný novotvary, a jednou ten prohnilej svět úplně rozežere a pohltí a vytvoří se novej k obrazu Božímu.
Je to zvrácená logika těch, kteří s touhle nemají žádný zkušenosti a možná si myslí, že se rouhám a znesvěcuju čistou věc a ideály. Jejich problém.
Narozdíl od různých uzdisráčů je Mejla jeden z těch, kteří hnuli světem a nechali svůj viditelný otisk ve vesmíru.
Mejlo, tak na tom velkym mejdanu.

6. března 2001 Mašina

(Proneseno z pódia klubu Akropole na Žižkově při koncertu The Plastic People of the Universe na večeru, věnovaném † Milanu Hlavsovi)

Mašina dojela na poslední nádraží

(8. března 2002 umřela
Marcela Pinterová-Stárková,
řečená v undergroundu Mašina)

Měla dva manžely a několik milenců, nicméně především se starala o blaho svých bližních. Za války v Bosně řídila český tábor zoufalých uprchlíků, jimž ona – sama třtina neukotvená – dávala odvahu, pocit domova, sounáležitosti, který s nimi přece jen sdílejí někteří z nás. Složila nádherné písně, zpívala je a hrála je na kytaru. Hrála i píseň, již nesložila, a kterou jsem od ní nejvíc miloval. Hymnu bosenského města, jehož jméno jsem zapomněl. Dostalo se jí štěstí, nevídaného vždy na zemi: rok před její smrtí jí Jaroslav Erik Frič vydal výbor z poezie. První její knížku. Jmenuje se Mašina na vedlejší koleji. Nikoli. Mašina se posouvala po hlavní koleji. Která vede k té, jež nemá jméno, ale ty zvuky její slyšíš, aniž věděl bys, odkud kolej ta vede a kam.

Ivan Martin Jirous, březen 2002

(BOX sv. 1/2003)