Když mi bylo 29 let, oslovil mě blíže neznámý starší pán a sdělil mi, že se stanu velkým.
Ital – byl mi naprosto cizí &ndash mluvil ke mě slovy: Signore, lei deve avere fatto qualche grane opera: non so cosa sia, ma lo vedo al suo viso.
Angličan, jakmile mě spatřil, projevil obdiv nad výjimečností mého ducha.
Francouz o mně z ničeho nic tvrdil: Je voudrais savoir ce qu'il pense de nous autres: nous devons paraî bien petits à ses yeux. C'est qu'il est un être supérieur.
Potomek jen projíždějící anglické rodiny, která se ubytovala nedaleko v hostinském pokoji, rozčilen zvolal: No, I'll sit here, I like to see his intellectual face!

jako bych se pořád na něco chystal, s ničím nejsem hotov, stále jen začínám, zkouším, vymýšlím, ale nic hotového, žádná definitiva, jen provizorium na provizorium, jen experiment, pokus, a znovu jiný pokus, žádný způsob, kterého by bylo možno držet se trvaleji, vše jen ve velmi úmorné přechodnosti, stále na začátku, nebo nanejvýš jen ve velmi mírné a problematické – „pokročilosti“, ale možná že právě takto musí být stále začátky a začátky, jinak pak už by mohly být přece jen konce, a ten zde stále není, což je nejspíš přesně tak, jak má být, nic výrazně mezi, jen velký rozkmit mezi – kolikátým už? – začátkem – a koncem – jen tím koncem se i začátek stává definitivním –
20. 4., Brno, Alfa Passage, 03:41

stěhuju některé knihy do bezpečí před mým způsobem života, nebezpečným, skládám do krabic, odvážíme, právě chystám nějaké větší formáty, abych na jejich místo mohl umístit v „komíncích“ knihy právě čtené, beru do rukou Whitmana, velkou krásnou, růmělkovou s modrým tiskem, knihu z dílny nakladatelství Jaroslava Podroužka: Demokracie, ženo má! (Praha, 1945), koupil jsem ji kdysi za 50 korun, je to výbor ze „Stébel trávy“ v překladu Pavla Eisnera, a malé razítko prozrazuje, že pochází z knihovny architekta Fr. Kal(i?)vody z Brna, značeno „archiv 2251“, kde jsi, kulturo knižní? kde jsi, dobo, kdy architektové četli Walta Whitmana!? a ukládali do archivu k vzácnostech, k potřebnostem? kniha velká, formátu 22 × 26,5 cm, otvírám namátkou, prohlížím krásnou, vzdušnou sazbu, po té, co přečtu závěr Eisnerova stručného, básnického medailonku – „…Roku 1873 záchvat mrtvice. Vykřesá se z následků, usídlí se v životním prostředí dost chudičkém v Camdenu ve státu New Jersey, trochu slavný, trochu pověstný, trochu vykřičen.

ještě k včerejšímu tématu: přicházejí mi různými cestami karikatury současného papeže, citace vyrvané ze souvislostí, odkazy na jakási historická fakta, o nichž nikdo nic neví, právě mám před sebou jeden projev kardinála Josepha Ratzingera, tehdejšího prefekta Kongregace pro nauku víry, z 1. dubna 2005 (19. dubna téhož roku se J. R. stává papežem), byl založen v jedné liturgické knize (dvě stránky z Perspektiv Katolického týdeníku), kterou jsem si loni půjčil, ten článek jsem si s povděkem přečetl a převedl do počítače, jsou v něm totiž podstatné věci, věci, na které se obecně zapomíná, a které dále likvidují smysl a důstojnost Evropy, dále existenciálně i existenčně likvidují zpaskřivený státní patvar, v němž právě žijeme (jenom se podívejte na historické mapy Evropy!), dále likvidují člověka jako takového a jeho svobodu, není prostor ani čas na dlouhé vysvětlování a odporoučení, omezím se na několik citací, v nichž jsou vyřčena zásadní slova o Evropě, o inflačně citovaném slovu svoboda, o člověku vůbec, slova velmi podstatná:

pobíhá kdosi s moravskou vlajkou po náměstí Svobody (dodatečně zjišťuju, že je to akce „Holešovské výzvy“…), připadá mi to jaksi nerozumné, prázdné vlastně, čím mohou cokoli tito hoši zaručit, nějaká hesla snad, ničím nekrytá, ničím negarantovaná, nic životodárně neprovazující, objevil se dnes jeden článek o soudci Šottovi, který snad jako první nastolil trestnost politiků, kteří si ovšem obdobným způsobem počínají už léta, s naprostou samozřejmostí, dokonce s takovou, že jim nakonec toto přesvědčení a nesoudnost řeže větve, na nichž zatím pohodlně seděli, pokládám to za správné, ač hodně revoluční, jako by byl sám, ten soudce Šott sotva překročivší Kristova léta, ta jeho osamocenost mě děsí, ač jistě za vším musí stát mocnější, kteří toto připustili a o jejichž osobních kalkulacích nic nevím, je to přece jen boj o moc, a ten je stále stejný, těmže zákonům staletí a staletí podléhá, jen však abych se vrátil k té moravské vlajce na začátku…, ten článek, na který jsem dnes narazil, končí slovy Niccola Macchiavelliho: „Koupená oddanost nemívá dlouhého trvání, protože na rozdíl od pozemských statků není naším majetkem a v pravý čas s ní nemůžeme libovolně nakládat.

dovídám se, že umřel Oskar Přindiš, malíř, ready-made tvůrce, kterého jsem znával z O., někdy i velmi intenzivně, moc jsme nemluvili, jen jsme si mlčky tiskli ruku, to bylo největší vzájemné vyznamenání, měli jsme jaksi obavy a ostych, že jsme úplně jiní, že si vlastně vůbec nemůžeme rozumět, přitom něco velmi zvláštním způsobem hlubokého nás k sobě vázalo, beze slov, mlčky, jen v tomto fyzickém potácení, padání, v tom obtížném a stále obtížnějším vstávání, jen ruku jsme si vždy tiskli, s pochopením, pro které jsou slova nedostačující, byl to jakýsi absolutní úvěr i absolutní splátka, forma nebývalého porozumění, „do kterého nikomu nic není“, o kterém neradno a nemožno mluvit, velmi jasně si na ty chvíle vzpomínám, většinou po hospodách, oba jsme důstojně vstali, jenom se vstřícně a přátelsky usmáli, bez jediného slova, a velmi silně si stiskli ruce, píšou mi z O.: „Napsala mi L.

kupuju si občas laciné omáčky v sáčku (stojí „2,90“), které si pak přidávám k různým druhům těstovin nebo k bramborám, dnes jsem si z regálku vylosoval „Cream-herb sauce“, čtu v návodu velmi pěkné věci, jako třeba: „Výrobek obsahuje lepek a mléko, může obsahovat stopy korýšů, vajec, ryb, sóji, celeru, hořčice, oxidu siřičitého a vlčího bobu“… – fascinuje mě, co všechno tam MŮŽE být, ale je to tam opravdu? a co z toho vlastně? bohužel je to jen další z projevů kamuflážového života, kterým jsme obklopeni, všechno je „něčím jiným, než tím, čím to je“, jakýsi úmorný alibismus, který mi nic nedá, ničím neprospěje, jen jakousi depresivní informací, kterou nepotřebuju, kupuju sýr, velmi levný, francouzský, ale on to není sýr, protože to je vyrobené z jakýchsi rostlinných olejů, snad ale přece jen je za takové – tristní – situace dobré, když mě „detailně“ aspoň informují o tom, jak se na mě tentokrát připravili, co na mě zase upekli, je to jakási hra, úplně zbytečná a únavná navíc, informace, do úmoru informace – místo pravdy –
11. 4., Brno, Alfa Passage, 14:27

vynořila se poslední dobou, především s ohledem na diskuse o tzv. církevních restitucích, spousta proticírkevních článků a pologramotných výpadů, nic nového, jen mne zarazilo, že hodně takových materiálů dostávám právě přes Facebook od „přátel“, většina těch článků začíná slovy „Česko, které patří k nejméně zbožným zemím na světě…“, proč si na tom tito psavci tak zakládají? to je snad nějaké mravní plus?

žijeme dnes, a do tohoto dne se koncentruje celý náš život, zvažujeme, co udělat, vážíme, co neudělat, vzpomínky se pletou do reality, ptáme se, co je pravdivější, co má většího smyslu právě pro náš dnešní život, pro dnešek, který rozhoduje, kdy všechno znovu musíme vystavět, všechno znovu zaručovat, vším žít znovu, jako bychom nikdy nic podobného nezažili, neprožili, opakujeme se, zapomínáme, ale přesto ještě žijeme, ještě jsme tady, jak říkával Honza Balabán, který už tady není, je jinde, dnes hloupě se říká o někom, že „odešel“, místo abychom řekli, že umřel, odebral se na věčnost, smrti se bojíme, nechceme ji, stavíme se navenek, jako by nebyla, a ona je, a indentifikuje život (a naopak, jak praví jiný básník, Jakub Deml), je opět Vzkříšení, je stálé Vzkříšení, bez kterého nemá smyslu žádná smrt, a ovšemže ani žádný život, kdo vyznává „odcházení“, vyznává skutečnou smrt, smrt bez vzkříšení, které je jedinou nadějí, život je ustavičným Příchodem, ustavičným Vstupováním, které se přibližuje k trychtýři Věčnosti, Jediná Naděje zbývá, – „… tak jako lidským tělem probíhá krev a nerv, / tak jako lidská duše, pokud žijem, je v každičké části našeho těla, / tak i Bůh je na každém m