Nové zápisy – Neděle 8. dubna 2012

žijeme dnes, a do tohoto dne se koncentruje celý náš život, zvažujeme, co udělat, vážíme, co neudělat, vzpomínky se pletou do reality, ptáme se, co je pravdivější, co má většího smyslu právě pro náš dnešní život, pro dnešek, který rozhoduje, kdy všechno znovu musíme vystavět, všechno znovu zaručovat, vším žít znovu, jako bychom nikdy nic podobného nezažili, neprožili, opakujeme se, zapomínáme, ale přesto ještě žijeme, ještě jsme tady, jak říkával Honza Balabán, který už tady není, je jinde, dnes hloupě se říká o někom, že „odešel“, místo abychom řekli, že umřel, odebral se na věčnost, smrti se bojíme, nechceme ji, stavíme se navenek, jako by nebyla, a ona je, a indentifikuje život (a naopak, jak praví jiný básník, Jakub Deml), je opět Vzkříšení, je stálé Vzkříšení, bez kterého nemá smyslu žádná smrt, a ovšemže ani žádný život, kdo vyznává „odcházení“, vyznává skutečnou smrt, smrt bez vzkříšení, které je jedinou nadějí, život je ustavičným Příchodem, ustavičným Vstupováním, které se přibližuje k trychtýři Věčnosti, Jediná Naděje zbývá, – „… tak jako lidským tělem probíhá krev a nerv, / tak jako lidská duše, pokud žijem, je v každičké části našeho těla, / tak i Bůh je na každém místě a v každé části země, / pokud ho nevyloučí člověk, z milosti Boží / majitel svobodné vůle. / Ale kde není Bůh, tam je smích, to nejhorší ze všeho, co si můžeme představit. / Tam je smích tak vtipný a tak duchaplný a neslyšitelný a tak srozumitelný, / tak jízlivý a tak svatý, / že i vepřům se ježí štětiny a vepř / velice těžko chápe strach… / Bože, mstiteli šípkových keřů a topolů, / milovníče lip a jeřábů a čmeláků a slavíků, / čistý Bože, příteli chudých, / ochránce a těšiteli těch, kterým pěstmi, kladivy, srpy a rotačkami / rozbili ústa, aby nemuseli slyšet Tvou pravdu, / Ty, dvacet let a do skonání časů / Trpělivý, na nohou i na rukou Přibitý, / octem a žlučí Napájený, / jediná, stotisíckrát za den zrazená, / ale přese všecko milovaná, / první a poslední Naděje naše, / v boku probodená, / žíznivě a na věky přissátě pitá, / Ježíši Kriste!“ (J. D., v Tasově 27. března 1939) – stále je čas, stále je ještě čas, ač se nachyluje tato pozemskost pro všechny, čeho se držet? čeho se chápat, když veškerá moudrost lidská je u konce, kdy veškerá chytrost nemá cenu zlámané grešle, když se odchází, když se vstupuje? a není nic než naše slepota, čím naši nedovtipnost omlouvat, do kdy? dnešní antifona, při matutinu na Hod Boží Velikonoční zněla: „Já jsem, který jsem a neradím se s bezbožníky, ale v zákoně Páně zálibu mám. Aleluja.“ – a také „Klidně jsem si lehl a usnul, a vstal jsem, ježto Pán mě podpírá. Aleluja. Aleluja.“ – ano, klidně uléháme, a zase, zase vstáváme, – usquequo, Domine? jak dlouho ještě? (Ps. 12, 1-4) –
8. 4., Brno, Alfa Passage, 12:39