Falšování pasů pro pronásledované, obsazování kanceláří, podplácení úředníků … „Opravdový humanismus je více než jen pokojné procesí.“ tvrdí akční umělec Philipp Ruch.

Konrad Litschko: Pane Ruchu v sobotu se budou v osmdesáti německých městech opět konat Velikonoční pochody. Pro vás jako mírového aktivistu povinnost?

Philipp Ruch: Ne. Chodit po demonstracích považuju za nemorální, zvlášt když můžu místo toho něco dělat. Kdo jde na demonstraci, nemá ve skutečnosti úmysl cokoli změnit. Vedou ho tam všechny možné motivy, nejen mír v Sýrii nebo Kongu.

Konrad Litschko: Ale velikonoční demostranti by se proti vám razantně ohradili.

Philipp Ruch: Smyslem Veliknočních pochodů je abstraktní a nikoli skutečný mír. To se také zrcadlí marginálním počtu demonstrantů. Kde bylo mírové hnutí, když bylo v roce 1992 rozstříleno Sarejevo? Kdo pomáhal těm miliónům lidí, kteří by byli v posledních dvaceti letech opustili Somálsko. Kdo podvrhoval jejich pasy a organizoval plavidla jako Varian Fry, který v roce 1941 zachránil intelektuální elitu Evropy z Hitlerových spárů.

Konrad Litschko: Jak by podle tebe měl vypadat současný protiválečný protest?

Philipp Ruch: Žijeme v bohaté zemi s právy pro politické umělce o kterých se jim v minulých stoletích pouze zdálo. Bylo by namístě protestovat nejen proti přestavbě nádraží, nýbrž i za práva těch, kteří trpí.

Konrad Litschko: Tady určitě pomůže odměna 25 000 €, kterou jsi nejnověji vypsal na hlavu vlastníka výrobce tanků Krauss-Maffei Wegmann?

Philipp Ruch: Říkáme takovým akcím agesivní humanismus. Humanismus by se neměl valit ulicemi jako poklidná masa, nýbrž by měl podvrhovat pasy, podplácet úředníky a obsazovat úřady. Boj o lidská práva se v 21. století dostává do dalšího kola. Musí bolet. To má společného s uměním.

• • •

Něžnými prsty
žahavé medúzy
si tahám za duši

Tam venku je tma
a vracím se domů
s provlhlou duší

Až otevřu zvonek
bude tam díra
po minulé ženě

Po hořké tinktuře
po úsměvu
při kterém se usíná

vím, že zabrousím do tématu velmi obtížného, ale přesto mi to nedá, včera, jdu o půl sedmé večer jasně osvětlenou ulicí, dvě stě metrů od Hlavního nádraží, sotva pět set metrů od samého středu (téměř půlmilionového) města, jdu po chodníku kolem telefonní budky, u ní stojí dva výrostci, na druhé straně chodníku další tři, mladí Romové, 15-17, odhaduju, projdu mezi nimi, pomalu, protože jsem po nemocech ještě zesláblý, sotva ujdu pět kroků, ucítím na čele rozžhavený uhlík nedopalku, jak nade mnou ve větru zarotoval a trochu mě překvapil, hned jsem ovšem pochopil, a bez reakce, aniž bych se ohlédl, pokračoval jsem dál svým směrem, ticho, nic, přemýšlím nad tím, čím jsem si vysloužil toto „nepřátelství“ či pohrdání, napadá mě, že buď toto není můj svět („tato země není pro starý“), v němž jsem se nedopatřením ocitl, nebo naopak někdo mi dává najevo, jak právě na tento můj („bílý“?) svět plije, a ta cigareta? už jen pro pobavení pokračuju v úvahách – dle své zkušenosti – byla ta cigareta „vyžebraná“ (sám jsem takto daroval spoustu cigaret, aniž bych od někoho takto cizího jakoukoli dostal), nebo jinak získaná? ze „sociálních dávek“, jak se říká?

„chcete kokino?“ ptá se mě prodavačka, v knihkupectví, zvláštní, hezké slovo, „kokino“, „no, když se tak na ně díváte…“, nedíval jsem se, vnímal jsem jaksi globálně vůni a dech knihkupectví, jeden z mála krámů, kde se ještě člověk cítí lidsky, možná, že bych se dobře cítil i někde v „drobné galanterii“, ale žádnou široko daleko nevidím, anebo v „úpravně oděvů“, kde hbitě látky probírají zručné prsty švadlen a krejčových, berou míry, zkracují, prodlužují, hledal jsem jednu, aby mi zašili roztržený šev u koženého pláště, snad z mongolských koníků, ale nešlo to, neměli na to stroj, putoval jsem sedmero ulicemi, skrze sedmero křižovatek, až jsem jednu úpravnu našel, ale kabát nevzali, prý někde jinde, jindy, snad, plášť visí dál, kde visel před půl rokem, psal jsem několikrát v poslední době o potřebnosti poezie, ne o jakémsi estetickém zážitku, či jakémsi (zábavném) řemesle, ale o její nutnosti k holému životu, k holému bytí, v němž člověk hlubinně a vážně člověkem vůbec je, a člověkem zůstává, i kdyby čerti všech materialismů se ženili a skučeli nad osudy lidí, je hluboký nepoměr mezi hmotnými snahami člověka o přežití, o dobré bydlo, o pohodlí, o „štěstí“, a mezi tím, co si člověk v

Barbie didn't? play with dolls. Jednoduchá věta bez kudrlinek … Nechtěl jsem se k tomuto masakru vracet, ale masakry mají v sobě cosi magnetického … Jsem po nemoci a nic mi není po chuti. Dalo by se i říci, že mám dlouhou chvíli. Antonína Blažka jsem zanechal v jeho panelovém bytě ve Frenštátě pod Radhoštěm … Frenštát pod Radhoštěm … představuju si život v té socialistické prdeli, kde jediná perspektiva je žádná perspektiva … mráz mi běhý po zádech.

Dokážu si snad představit, ačkoli to není vůbec snadné, že každý z jedinců, které vidím na ulici, trpí nesnesitelnou bolestí. Trpí, přestože ji dokáží uměle potlačit. Je třeba zdůraznit, že si musím představovat pouze umělé potlačení bolesti. Že si jednoduše neřeknu: „Teďka trpí jeho duše bolestí, co s tím má tělo co dělat!“ – Pak si ještě představuju – co dělám, co si sám sobě říkám, jak se dívám na člověka. Kouknu se letmo – na jednoho – a pomyslím si: „Musí to být strašně těžké se smát, když má člověk v sobě tolik bolesti.“ a tak dál. Vystupuji v roli – dělám jako – by ti ostatní měli bolesti. Když to tak dělám, řeklo by se, představuju si …

Takto snadno jsme spolu s Wittgensteinem dospěli k faktu, že představa je činnost … představa je činnost herce v roli. Budu si představovat bolest. Bolest Antonína Blažka, kterého systém připravil o střechu nad hlavou. There is no joy, no joy, no joy!!! I've said: Let's destroy!!! A praskají zdi, praskají ušní bubínky, zdvihají se oblaka prachu, tříští se okení tabule. Každý si v tom okamžiku něco představoval. Výbuch plynu … konec světa …

Na terase jsem si zapálil. Je večer a tma, přesně jak je v únoru obvyklé. Sníh přes den slezl, naproti v okně se ještě svítí. Klepu se zimou – vzduch je nasycen interferencí zvonů klekání a havraního krákání. Zhasínám cigaretu a vracím se zpět do vytopeného pokoje.

Na stole stojí láhev piva, kterou jsem tam za tím účelem postavil. Antonín Blažek vyhodil do povětří panelák ve Frenštátě pod Radhoštěm. V troskách zůstalo, myslím, pět lidí. Tolik obyčejná novinová noticka, tragédie černí stránky den co den. V Karlsruhe sejmul chlápek soudního vykonavatele, zámečníka, novopečenou majitelku, družku a nakonec sebe. Projevilo se zvíře v nás?

Oba případy spojuje exekuce, respektive zoufalství a neschopnost jí čelit. Starostka Frenštátu se utrousila cosi o nedostatečné ochraně slušných lidí. Kdo je ale slušnej člověk? Případovou studii provádět nehodlám, a tak se rovnou, abych to úřadům ulehčil, prohlásím za neslušného člověka, kacíře tržní ekonomiky, pedofila, pederasta, narkomana – za zlořáda netěžšího kalibru.

Antonín Blažek, bývalý vězeňský dozorce, policista a zámečník … a pak že nebyl slušnej. Z výčtu slušnost přímo čiší – povolání dozorce. „Kamarádka si na něj pořád stěžovala. Prý na lidi z domu pořád donášel …“

Chlapi myslej jen na TO. Jean-Luc 178cm/70kg/20cm TOBĚ +40 během náhodných setkání dokáže OPAK. SMS 775 456 278.

NARAJAMA - křest trezorové desky 3´mej
hosté:
HROZNĚ
VELKÁ SVAČINA
Sobota, 23.února 2013, Putyka Mandragora, Křenová 10

jo, začnem u vrby, všichni
začínají u vrby
a pak dál
– neberou si servítky –
ani pumy ani nektarinky
svým způsobem jsme jako
stará babka s vynechávající pamětí
a kabelou
jsme v tom až po krk
v písku a stromořadích
v tomto kraji – vražený, zbitý, podělaný,
drží nás jako krucifix
tento kraj, rozprodaný a vykoupený
a zase prodaný, od poslední války
– Heim ins Reich! –
kolem dokola ti spořádaní
makléři, podílníci, majitelé, dálniční
inženýři se handrkují – patří jim to
tenhle kraj a já

myslím, že se chytají jen důsledky, „nedostatek peněz“, místo toho, aby se postihovaly příčiny, dobrá, Ministerstvo kultury, které pro mne dost nepochopitelně neřídí žádná osobnost, nýbrž snaživá okresní úřednice, dává stále méně peněz „na kulturu“, proč? protože takový je stav ve společnosti, protože kultura vlastně není potřebná, podstatný je bůček nebo kaviár, jak pro koho, řeknete mi, že je to vina „vlády“, ale já Vám řeknu, že je to vina našeho obecného utilitárního smýšlení, které pouze vláda kopíruje, nekonzistentně se snažíc vyrovnat bůčkové potřeby lidu, a taky jen aby se příliš neizolovala od evropského měšce, nad kterým se rozšiřují zorničky všem okresním či krajským zlodějům, co Evropa? co kultura? co nám tyto hodnoty mohou dát? co se z nich dá vlastně urvat?