jen několik osobních postřehů: náhodou jsem padl na stránky deníku Referendum, kde per informandum je referováno o iniciativě na podporu presidentství pana Karla Schwarzenberga, která vzešla od organizátorů úctyhodné soukromé instituce zvané DOX, jsem v této souvislosti také jmenován, proto jsem sjel cursorem dolů ke „komentářům“ a už předem jsem tušil, že mě pěkná četba nečeká, jsou tam různé výkřiky, ale zaujal mě zvláště příspěvek poslední, pod podpisem L. Š., „vývojový pracovník, Praha 4“, v tomto příspěvku je kondenzováno to zásadní, co ostatní příspěvky, i jiné řeči po putykách i tribunách sdružuje, vezmu ty body zkraje jeden po druhém – přednovoročně v této věci také sám před sebou uklízeje, – tento pán L. Š. tedy píše:
1. „Hloupost lidská je nekonečná a paměť mnohých velmi krátká.“ – zcela souhlasím, ač zjevně, jak z následujícího vyplyne, se pleteme v adresátech,

Sečteno a podtrřeno je podtitulem Homérovy strojopisné sbírky DERNIÉRA aneb Z MÝHO POHLEDU. Sečteno a podtrženo dalo by se říci i Homérově životě potažmo tvorbě. Básník a kumpán mnohých z nás před rokem skonal. V Boro klubu Křenová se v lednu bude na Homéra vzpomínat. Mnohým vytane na mysli vrávoravá chůze invalidy o holi i jeho skřehotavý hlas:

Tož připijme si chlapci všecí na zdraví.
Tisíc ká na záchyt, to snad ještě máme.
Jsem alkoholik a těžko se napravím
a se svým zdravím, s tím se vyrovnáme.

Homér skonal. Samotného mě to rozesmálo, protože on by to asi tak nikdy nenapsal. Homér dodělal. Homér chcíp. To už zní líp.

MOŽNOST VOLBY

Z nadoblačných výšin,
tichounce jak myši
sklouznem dolů brzy
a to mě děsně mrzí.

Člověk nejni Bohem,
dávno jest démonem.
Šťastný jsou jen blázni,
co nežijou v bázni

před úklady světa.
Svět je přeci sketa.
Svět je přeci svině,
nafouklej jak dýně.

VÁNOCE V BLÁZINCI

Senilní báby z dobročinnejch spolků
věší podivný, děsivý příšery
na zlámaný větve pokroucenejch stromlů.
Jak nechutný jsou Štědrý večery...

Dárky se hoděj zpátky na smetiště,
dyk příští rok nám rozdají je zas.
A jenom strach, ten drží se jako klíště,
ať všední den, ať vánočí je čas.

Vánoční kapr jak loni trochu smrdí
krví a lidma, pachem zabíjení.

Pane, z nebes hluboko do moře,
kde žlutý proud v ohlušujícím pohybu pádí.
Hora vln, co zná jen hoře.
Pane, zdcadlo sem, hlava tvá poznala stáří —
do posledního dechu mladí …

Ještě ráno se tvé vlasy leskly jako černé hedvábí —
napadal sníh k večeru.
Živé tělo smrtí se trápí a
ve svitu Měsíce pozvedněme sklenice.

MALÝ MĚSTO

na malym městě
lidi koukaj skrz záclony
na malym městě
maj v sámošce ještě zavřený
na malym městě
sme středem pozornosti
musíme zmizet
na malým městě

na malym městě
lidi vodjeli za prací
na malym městě
pomalu se život vytrácí
na malym městě
sme středem pozornosti
musíme zmizet
na malým městě

na malym měste
málokdo nepodlehne
na malym městě
v horku se ani listek nehne
na malym městě
sme středem pozornosti
musíme zmizet
na malym městě

na malym městě
vlak nejede a všude je klid
na malym městě
copak je tohle za pocit
na malym městě
jsme středem pozornosti
jak máme zmizet
na malym městě

všechno v životě je jaksi dodatečné, přesto všechno funguje, Rybova Mše Vánoční, lze si opravdové „české“ Vánoce bez ní představit? Jakub Jan Ryba, nebo zrovna František Škroup, hymna, smrt hlady a vysílením na míle daleko od vlasti, u prvého dokonce vlastní rukou, sám v lesích, v sněhu a mrazivu, kdoví jaké bylo tehdy počasí, dnes sněží, poetika vhodná, a život? daleko, stále jakoby dodatečný, „zpozdilci se domnívají, že poněvadž soud nad nepravostí byl odložen, je spravedlnost zde na zemi jen náhodná,“ píše Carlyle, cituju z hlavy dle starého překladu, utkvěla mi ta věta hluboko, ač na tolik věcí zapomínám, tuto větu jsem nezapomněl, říkají dnes mladí, že je jedno, kde člověk žije, hlavně žádný národ, hlavně žádný nacionalismus, co tedy? my cizinou jsme bloudili, tehdy vyštváni, nyní hledající, co hledající?

Nítěné slunce, niterné slunce. Než spadla tma uplynul další ze zamlžených dnů zimy. Nasťa byla nevinná dívka se spoustou hříšných myšlenek. Koho by nedojal příběh Anastasie Hagen? Vánoce se kvapem blíží. Anastasia Hagen je žadatelkou o azyl v České republice. Účastnili se dýchánků, jejichž vrcholem byl skupinový sex, měnili si partnerky a partnery s přáteli. Vida reminiscence! Co všechno lze splésti? Bezvýznamní beztvární chodci, pestrá slova, která voní. Život kolísá. Pohupuje se mezi beznadějí a radostí.

Šlo o klasický zátah na nepoddajného, kontroverzního a zpupného podnikatele, jehož slabosti a rodinné poměry byly využity jako zbraň s cílem zničit ho a zmocnit se jeho majetku … Je to klasické schéma …

tvrdím, že prakticky vše, co dnešní civilizovaný mozek vymyslí, se obrací proti člověku, koupil jsem čaje, jedno balení podle starého receptu, bylo je možno otevřít „zlatou“ stužkou obepínající krabičku bez problémů, na druhé, průmyslové balení jsem musel vzít nůž, vůbec většina dnešních ambaláží vyžaduje nůž nebo sekyru, nepočítá se s vetchou babičkou, která vychovala dvě generace, nejen to, nepočítá se vůbec s člověkem, brodím se odpadovým plastem, když jen několik dní jej nejdu vysypat do kontejneru, při tom samozřejmě nemohu přejít cestu, neboť je okupována jedním automobilem za druhým, vždy s jednou osobou uvnitř, zpravidla znechucenou tím, jak si může někdo dovolit chodit pěšky, co to může být za člověka? podivín? cožpak mu nestačí tak lákavé nabídky automobilového průmyslu? cožpak mu nestačí ty nejvýhodnější úvěrové podmínky?

mnohokrát jsem už myslel na nebezpečí opakování v těchto zápisech, a nemohu se s tím nebezpečím vypořádat jinak než přece jen spoléháním na svou naprosto nespolehlivou a děravou paměť, z jejíchž hlubin se tu a tam vynořují střípky, někdy i celé zakrvácené fragmenty, ač nikdy ne zřejmě kompaktní plochy, vždy jsou ty paměťové stopy charakteristické právě těmi výpadky jako ementálský sýr dírami, je ovšem také řada věcí, které vím s naprostou jistotou, kdežto mí přátelé naopak totéž, tentýž děj či tatáž slova popisují často jen velmi nepřesně, rozčiluju se a namítám – dle mého soudu naprosto racionálně – „vím toho málo, a pamatuju si ještě méně, ale to, co si pamatuju, a to, co skutečně vím, tím pak jsem si opravdu jist!“ – ale ani to neplatí vždy, ani tento můj záchranný (a obranný) kruh není stoprocentně neprostupný a spolehlivý, staly se mi v tomto smyslu neuvěřitelné paměťové propady, kdy jsem si „věřil“, a přesto se mi ďábelsky – nejspíš pýchou navozená – nastalá realita vychechtala mefistofelským výsměchem, jak praví Josef Šafařík ústy právě tohoto raracha: „Mé rodiště je Ráj.