Victor Bockris – Dopis od Carla Weissnera: Mannheim, Západní Německo 1974

V roce 1966 jsem žil v Západním Německu, v Heidelbergu, Mühlstrasse l-3a. Můj pokoj měl rozměry kajuty pro cestujícího třetí třídy na lodi převážející ledek na trase Riga – Valparaiso. Šestého června, přesně v osm hodin dvacet minut večer, se ozvalo zaklepání na dveře. Otevřel jsem a než na chodbě stačilo zhasnout světlo, stačil jsem ve zlomku sekundy zahlédnout postavu vysokého, štíhlého muže, který vypadal tak na 52 let a měl na sobě: černý oblek, černou kravatu, bílou košili s tenkými černými proužky, černé lesknoucí se oči, černý klobouk. Vypadal jako Opiový Jones.

„Dobrý večer,“ pozdravil hlasem drsným a temným jako kalená ocel.

„Dobrý večer, pane Burroughsi,“ řekl jsem. „Pojďte dál.“

Přijel z Paříže, kde pracoval spolu s Conradem Rooksem na hudbě k filmu Chappaqua. Vešel, udělal tři nebo čtyři kroky a zastavil se u úzkého stolu před oknem. Sáhl do kapes, nevzrušeně, jediným pohybem z nich vytáhl dvě cívky s pásky a položil je na stůl.

Zeptal se: „Máte magnetofon?“

„Ano.“

„Porovnejme nahrávky.“

Přehráli jsme si nejdřív jeho pásky, potom moje. Nepadlo mezi námi ani slovo. Až v jednom okamžiku zastavil svůj pásek, přetočil ho kousek zpátky a znovu ho pustil. „Slyšíte?“ zeptal se. „… ‚spojení spojení’ … To je hlas mého přítele z jihu. Dvacet let jsme se neviděli. Nemám tušení, jak se tam jeho hlas mohl dostat.“

Potom jsme položili na stůl mikrofon, střídavě nahrávali naše hlasy a v náhodných intervalech jsme přetáčeli pásek dopředu a zase zpět. Nakonec jsme se posadili a přehráli si náš rozhovor:

„Jiné žíly se plíží mými,“ řekl. Upravuje si přitom mikrofon přichycený na krku. Těžce se nadechuje vzduchu plného teplé aneste-tické mlhy, který zaplnil staré studio.

Ale pozor, vemte si film. Chci to vidět. Gramatiky vzdálené diferenční tkáně.

Utrpení nadechnout se.

Sám v hrůzném tichu plném napětí a jen por eso jsem přežil.

Ozvěny slizkých sklepení. Z Lyonu do Marseille. Fosilní tělo se vrhlo k východům.

Carl vypustil do vzduchu slova, aniž by se mu zachvělo hrdlo a jazyk. Zakrnělý penis ční teď k nebi ta nádhera.

Ano, právě proto je skutečné číslo 23 centrem takhle to cvakne & rázem jseš tam.

Feťák, co se támhle na rohu prohrabává prázdnými kondomy sáčky od heroinu tubami od lubrikačního gelu?

Co jsem ti říkal o paralelní policii? Manipulátor fotografuje celých 24 hodin. Jeho oči neobelstíš nepřečteš.

Obličej se mu rozpouštěl pod mihotavým obloukem světel. Nejhnusnější věc, jakou jsem kdy v klidu vystál.

Přibližně o půl druhé ráno se nechal pan Burroughs odvézt taxíkem do hotelu Kaiserhof. Přibližně v jednu hodinu a třicet šest minut mu recepční předal klíč od pokoje. Byl to klíč od pokoje číslo 23.

in Bockis V. Zpráva z bunkru., Votobia. Olomoc(1996)