Upír – Josef Václav Frič

Anděli, co tíží čisté srdce tvoje
že pohroužen klečíš před Rodičkou Boží?
proč tak vroucně spínáš sněžné ruce svoje?
proč se mžikem každým muka tvoje množí? –
aj a děva kloní nevinné své skráně
na vlnící ňadra rozbouřená
slyš ji, slyš, ty Roditelko Páně
celá její duše v dumu ponořená –
malá lampa světlem naposled zakmitla
v oku siré děvy slzinka zasvitla;
vzejde jasná luna nad Matičkou Boží
„pomoz drahé matce na smrtelném loži!
kdyby matka moje vrátila se k tobě –
Matko Matek – zoufat musela bych sobě!“
Svaté Matky Boží rozjasni se lice
sílá na ni luna světel na tisíce
Marie se Panna na děvu usmívá
důvěru jí blahou v duši vlívá –
aj co tvoje oko touhou hasne!
proč se dmou tvá ňadra sněhobílá?
nyní vím, jak touži sirá víla
jak před vlastni touhou strachem žasne
zatouží, ach a plamen nevyhasne
slza z oka line jedna za druhou
věčná bolest zžirá věčně ubohou
i vadnou, hynou vnady luzněkrásné