Smrt – Homér

Brünn suicidia

Nechci už tu být
neb zle je na světě.
Každej se chlubí
jak rychle sejme tě.
Zabít či ubít –
fakt tu nechci být.

× × ×

předevčírem
spadla klec
co povědět
nakonec

nechceme bejt
proroky
je to však dost
divoký

dřív to bylo
daleko
teď jsme z toho
naměkko

bejt už zticha
to je věc
ale to až
nakonec

Menhiry

Co mají povídat kamenné menhiry,
když náš svět zůstal už dočista bez víry.
Víra nám zmizela, zbyly jen přeludy,
snad skotský dudák zahraje na dudy.

Není co povídat, přátelé z pevniny,
menhir je z kamene, člověk jen ze hlíny.
A proto šlape bosýma nohama
v mazlavým blátíčku, copak bude s náma?

Co mají povídat menhiry z kamene,
kdysi uctívané, dneska bezejmenné.
Stojí tu tiše a nikoho nečekaj,
co je to tisíc let v životě člověka …

Dudák už dozpíval, dal si skotskou whisky
a pak se rozloučil, neb konec je blízký.
Bezcitně vraždíme pandy a tapíry,
do moře svrhneme i kamenné menhiry …

Vzteklina

Odkvetly pampelišky,
zbylo jen chmýří.
A v lese vzteklé lišky
celou noc hýří.

Spletly si nebe s peklem,
kurevsky řádí.
A jelikož jsou vzteklé
syčej jak hadi.

Attila vedl Huny
až k Budapešti.
Přidaly se i kuny
a taktéž třeští.
Odkvetou všechny kytky,
bude den zvěře.
Ať už mi od záchytky
otevřou dveře …

Hrob

Kočky mi skáčou po hrobě,
trhají věnce, kytky.
Když píšu o svý osobě
jsou to jen verše plytký.

Tam dole leží umrlec,
pomalu rozpadá se.
Konečně na něj spadla klec,
zcepeněl jak to prase.

Celej život měl kočky rád,
proto tam za nim chodí.
Vždyť žádnej jinej kamarád
nešel ho doprovodit.

Věnce už dávno uvadly
a zvadly i ty kytky.
Hrob malinko je propadlý,
já měl vtip vždycky břitký.

Však teďko ležím pod drnem,
musím si ještě počkat,
než v temných lesích za Brnem
objeví mě má kočka.

Pepa Schizka

Dřevěná lžíce
a prázdná miska.
Řekne vám více
snad Pepa Schizka.

Lapiduch může
tě třeba zlískat.
My za nic nemůžem,
dí Pepa Schizka.

Podivný kroky
slyšet je zblízka.
V kleci pro cvoky
dlí Pepa Schizka.

Krysař na flétnu
všem bláznům píská.
Dneska se setnu
dí Pepa Schizka.

Černovice,
toť divná víska.
Nežije více
náš Pepa Schizka.

Útěk

Před smrtí utíkám,
rychleji než chrt.
Jenže už není kam,
tak dostihla mne Smrt.

Před smrtí utíkám,
rychleji než kůň.
Jenže už není kam,
hrobeček nebo tůň?

Ta potvora honí
nás po celým světě.
A furt je na koni.
Bacha, sic lapne tě!

Ta potvora je tu,
stejně tak jako my.
Nenávist k světu
a peklo na zemi.

Před smrtí neutek,
celou noc prohýřil.
Však měl už na to věk –
let čtyřicet čtyři.

Stvůra

Nespad jsem já shůry,
to se ani nedá.
Stvořily mě stvůry,
napraví to věda.

Nenávist ke světu,
ač se mi svět kření.
Nosím v amuletu
zelený koření.

Ti normální lidi
jsou holt na mě krátcí.
Já je nenávidím,
neb mám odpor k práci.

Lidi děsí můry,
vrány, netopýři.
Hospodské stvůry
ve dne v noci hýří.

Dostanu já kůru
v Brně na Húskový.
Že zabili stvůru
nikdo se nedozví.

Pověra

Asi jsem šlápl na kanál,
slyším jen řehot klisen.
Nejlepší je to přes anál,
což podivná je mise.

Potom jsem potkal cikánku,
z ruky mi chtěla věštit.
Dostal jsem ránu do spánku,
samozřejmě že pěstí.

A pak jsem spadnul do stoky,
jako čuně smrdím.
vypiju všechny patoky,
to moji známí tvrdí.

Co je a co není pověra,
asi pomaleji chápu.
Vypadám jako desperát
a po kanálech šlapu.

Měl bych se zeptat mudrců,
říkaj, že se to sluší.
Jenže já prodal do frcu
i svoji zlotřilou duši.

Heretik

Nechtěl jsem být heretikem,
koně by mě táhli smykem.
Před zraky řádných občanů
jakej trest asi dostanu?

Pochyboval jsem o Bohu,
soud má o tom celou slohu.
Koně po městě mě vláčí,
říkám si, to už snad stačí.

Ba ne, pane heretiku,
ať po právu, či ze zvyku.
Na kopci hranice se staví,
upálí vás a popraví.

Nemějte mě za kacíře,
nebyl jsem pevný ve víře.
Na skřipci měl jsem moc řečí,
proč se mám teď svíjet v křečích?

Nechtěl jsem být heretikem.
Kdybych smíchal pivo s mlíkem
měli by mě za vola,
rozhodně bych neplápolal.

Válka

Je velké parno,
uličkou kárnou
vojáci proběhli.
Vybít z nich duši,
snad cosi tuší,
řáděj jak posedlí.

Na zádech pruhy,
proč Josef druhý
na to nic neříká?
Je císař hodný,
já jen pohodný,
mě se to netýká.

Jsou velká parna,
naše kasárna
vítají Habsburka.
Stojím na stráži
a nepřekážím.
Zejtra jdem na Turka.

Je velké parno,
marno, vše marno,
před námi Cařihrad.
Tam Dardanely
a konvoj celý
v kostky začíná hrát.

Uťaté fezy
a někde mezi
vojín ční na kůle.
Podivná válka,
taková dálka.
Hodnostářů zvůle.

Osudová kočka

Nějak se mi nedaří
oslovit lidi básní.
Do knajpy choděj pejskaři,
já však kočičku vlastním.

Od mládí měl jsem kočky rád,
těch psů se trochu bojím.
Může to bejt můj kamarád,
jenže já neobstojím …

Kočičí drápy na tváři –
možná, že se to stává.
Nějak se mi to nedaří
a štěkot neustává …

Kočka v klubíčku stočená
je stále svou paní.
Psiska ubrečená
s kňučením hlavu sklání.

Občas se něco nezdaří,
však proč mít z toho kóma?
Co sis pro sebe utvořil
raději sněz doma.

Svratka

Proč řeka Svratka
najednou vyschla?
Nač se s tím párat,
vždyť já jsem stará –
rezavá piksla.

Ležím na břehu,
něco tu kikslo.
Nečekej něhu,
dej se do běhu,
ty stará pikslo.

Na břehu Svratky
bolej mě třísla.
V hubě mám zvratky
a v hlavě zmatky.
Proč Svratka vyschla?

Lapám po dechu
na břehu Svratky.
Nechci útěchu,
rybářskej cechu.
Vrať vodu zpátky.

Už teče voda!
Protrhli hráze.
Však ta svoboda
v mozku mi hlodá.
Asi jsem blázen.

Z kola ven!

Je to tak trochu mimóza,
klouby mu žere artróza.
Světem musí být otráven,
tak vyhoďme ho z kola ven!

Náš svět se s nikým nemazlí,
zvlášť když je to člověk zlý …
Ušetřme lid krvavých scén,
jen vyhoďme ho z kola ven!

Oči mu těkaj do nikam,
za vše si může jen on sám.
Nechce být nikým osloven,
tak vyhoďme ho z kola ven!

Jen na něj, bratře, popatři –
je to schíza jaksepatří.
Neví co je blud a co sen,
jen vyhoďme ho z kola ven!

Ten chlap nás ale předešel,
ví, že jeho čas nadešel.
Odešel prostě z kola ven,
krev cáká z podřezanejch vén …