Poznámky cestou (46/2011) -- Jaroslav Erik Frič

myslím si bohužel, že odpor současných liberálů a všech kolem „svobodně uvažujících“ demokratů ke slovům „národ“, „vlast“, „rodná země“, zakládá jen další dovršování devastace všeho doposud reálně existujícího v tradici a  jakémsi pospolitém ještě bytování, země, půdy, domů, společenského života a  kultury tohoto společenství, hysterie vůči pojmům, za něž naši předkové umírali a nechávali se trýznit, ve mně nevzbuzuje příliš nadějí, uvědomil jsem si to při masivním vystoupení vůči panu L. B., který měl zájem o jakési vysoké místo na ministerstvu školství, vystoupení lidí, kterých si vážím, jejichž názory na mnohé jsou pro mne relevantní, jen si trochu bohužel myslím, že ten cíl byl nějak příliš nízko, a hlavně nebylo -- aspoň co jsem zachytil -- argumentováno nijak pozitivně, nějak fakticky vůbec popsáno, jak tento panický strach s  používáním výše uvedených pojmů vede vlastně celou společnost dále, t. j. k pohrdání vlastní domovinou (když to zestručním), zlomení hole nad ní a chtě nechtě se připojení k něčemu děsivě neprůhlednému a děsivě škrtícímu jakoukoli svobodu vůbec, tedy k jakýmsi nadnárodním představám, kde se naše slovo, naše životy, naše osudy směšně rozplynou jako kapka v moři, sebe sama tím ničíme a odsuzujeme k nemohoucnosti, jak se můžeme starat o Karlův most, když nám vlastně na historii a dědictví otců nezáleží? jak můžeme psáti ponížené supliky „na záchranu knihy“ a záchranu čehokoli jiného skutečně kulturního, když na tradici a dobrá díla minulosti kašleme a vydáváme z velké části kuchařky, vágní esoteriku a pitomosti exhibujících literátů, kteří se usadili ve svých autorských křesílkách a píšou a píšou a špekulují a špekulují, až se jim od kompjútrových klapek práší, po veletrzích jezdí, ale kde je jejich skutečné myšlení, jejich skutečné nasazení? jejich skutečný přínos ke konstituci něčeho životaschopného a co já osobně neváhám nazvat slovem „národ“ či „vlast“, jakkoli se na mě seběhnou všichni ti plakátoví nálepkovači, takoví třeba, kteří mě označili kdysi za antisemitu jen proto, že jsem katolík a že jsem o někom řekl, že je Žid, právě v takové hysterii se pak zcela zapomene, že antisemitismus je „stanovisko rasové nenávisti“, co já s tím mám společného? hysterie, změtení slov, slabost ducha, je jasné, že zde nemohu s jakýmkoli nárokem na alespoň přibližnost vypsat nebezpečí, kterých se obávám a která se nepochybně naplní, že tato země přestane existovat ve své historické identitě, stane se z ní archiválie, muzeum něčeho, čím nikdo nežije, hromádka „starobylostí“, chráněných zkorumpovanými a poddajnými „památkovými pracovníky“, ostatní budou lítat po světě, nadávat na letištích, rozdávat „evropské rozumy“, které mají stále ještě pod kůží, sbírat jabka ve Španělsku, pracovat pro „evropské instituce“ v Bruselu, pracovat pro „Evropu“, v kterou nevěří, kterou s ohrnutým pyskem nevylečitelného skepticismu v podstatě pohrdají, jsem starý, nebudu už tady možná dlouho, ponechám si ale aspoň sám pro sebe ještě sušilovské:

islámští atentátníci zavraždili v Pákistánu jediného křesťanského ministra federální vlády, co mi to pořád vyprávíte o inkvizici? o „zločinech církve“? kde žijete? čím mi to pořád zbaběle a v pohodlné zabydlenosti argumentujete, sami nemajíce vůbec žádný postoj k ničemu, jen jakési vágní představy o „svobodě“ a „své hlavě“ a přitom se vlastně věnujete jen inertnímu, vodnatému vydělávání peněz (na kraviny), čímž si jen podkopáváte pod nohama to, co tam ještě zůstalo --