Poznámky cestou (45/2011) -- Jaroslav Erik Frič

mnoho snů, několikeré probuzení, všechny se odehrávaly v rozsáhlých čtvrtích velkého města, přinejmenším v nějakých neznámých čtvrtích Prahy (protože „z Prahy“ jsem se pořád chystal odjet do B. či O., ale stále jsem odjezd oddaloval), někdy to byla spíš Paříž nebo jiné západoevropské velkoměsto, vždy v jakýchsi limitních situacích, na příklad po ulicích se valila voda, jako by došlo k protržení nějakého hlavního vodovodního řadu, někdy bylo nutno do té vody se až nořit, abychom se vůbec někam dostali, jindy jsme zase stáli na závratně vysokých „věžích“, postavených z přepravek od piva nebo mléka, jeden sloupec byl červený, druhý (na kterém jsem stál já) žlutý, výška byla závratná, nejméně čtvrté patro činžovního domu, v koruně těchto „věží&ldquo jsme se drželi pat litinového plotu, jímž byla lemována jakási zahrada nad námi, „věže“ byly stále nejistější, až postupně jsme je museli ponechat jejich nestabilnímu osudu a drželi se jen nohama ve vzduchu za ruce kovových tyčí, kdosi vyjednával, abychom se mohli dostat do zahrady či parku, který byl za plotem …, střih, jdu ulicí při řece, do jedné loďky skládá starý zahradník kytice květin a nějaké staré nepotřebné domácí nádobí, vidím na hromadě taky velké „vajíčko“ na čaj z tmavočerveného smaltu, beru je, protože vše pokládám za hromadu starého krámu na vyhození, po několika metrech se ale k loďce zahradníkově vracím a ptám se ho, jestli by mi mohl dát tu konvici, kterou má vedle květin, o „vajíčku“ se mu nezmiňuju, říká, že ne, že ji potřebuje, „a je taky hodně od barvy“, celá je totiž pocákaná červenou barvou a uvnitř stejnou barvou nepravidelně vylita, odcházím, najednou si uvědomuju, že ten zahradník je Jindřich Plachta, jdu dál a napadá mě, že nejspíš ani to „vajíčko“ nebylo na vyhození, stále více si připadám jako zloděj, než vejdu do menší uličky z většího prostranství u řeky, slyším z dálky křičet starého zahradníka, že mu „lump“ něco ukradl, vracím se, ukazuju mu „vajíčko“ a říkám mu, že jsem si opravdu myslel, že je na vyhození, to ho neuspokuje, pokládá mě prostě za darebáka, za kterého se ostatně i já sám v té chvíli považuju, vede mě k jakémusi „soudu“ nahoře v zámecké zahradě nad prostranstvím, tam sedí dva soudci vedle sebe, každý na židli u zvláštního stolu, „spravedlivec“ Jindřich Plachta na mě žaluje, že jsem ukradl to vajíčko, já se snažím vysvětlit, že jsem je bral jen jako věc vyhozenou na smetiště, čemuž soudci věří, a nerad i J. P., dívám se po něm, jaksi i od něho potřebuju rozhřešení, že nejsem zloděj, on ale jenom nerudně a roztržitě potřese hlavou, jako by mě už ani nevnímal, střih, na ulicích jsou taky ohromné gastronomické stánky, jakoby masné krámy, člověk odněkud získá peníze (je to jakási - kvůli té vodě - kalamita či „živelná událost“), a pak si může koupit jídlo, u jednoho pultu nacházím spoustu masných výrobků, které všechny se mi zamlouvají, ptám se mladého prodavače, ať mi něco poradí, on kývne na pomocníka u jakési polní kuchyně, „dej mu …&ldquo -- nějaké nesrozumitelné slovo, ke mně pak říká, „je to takový -- heavy metal“, balí velkou porci do voskovaného papíru a nějakého igelitu, platím a odcházím, už je zase odpoledne, ba navečer dalšího dne a z P. do B. či O. jsem ještě stále neodjel, sen bledne v denním světle …

20. 2., Brno, 13:23