Pornografie

… když už jsem psal včera o Závišovi, musím říct ještě jednu věc: vymyslel někdo slogan kníže pornofolku, což se mi od začátku nelíbilo, porno je něco jiného, porno je jiné tajemství, je to především z řeckého porneiá – smilstvo, ale i modlářství, od toho pak i sloveso pornein, smilstvo konati, modlářství přáti (se oddávati), pórne je nevěstka, ale i kněžka, pórnos pak smilník, pornografie tedy, jak se dříve definovalo, nemravné písemnictví, ale pornografie, jak je dnes chápána, dráždí (jinak skrytým) detailem, který člověka uchvacuje, ať už si to připouští či nepřipouští, ale ani ten detail není bez těch nejhlubších významů, jako to je u kterékoli věci Stvoření, je to propadání, je to zápas, je to rozechvělá hranice dobrého (co Bůh stvořil: shledal, že je to dobré) a špatného (zápas dobra a zla, tíhnutí člověka ke zlému), je to opět – a opět i v řeckém významu – věc svobody a otroctví, je to riziko, je to neznámá mocnost, je to poznané i nepoznané, je to hrůza, je to děs z nedohledné hloubky Pádu, je to něco velmi odlišného od v podstatě vždy múzických projevů Závišových, nebo abych to vyjádřil ještě jasněji: u Záviše je sprostota naprosto podružná, je jiná než u rozdivočelých mládežníků, kteří s ním zpívají refrény, ať už si to uvědomují jakkoli, pro mě zkrátka Záviš rozhodně nedělá porno, jednou o tom sám mluvil v hospodě v tomto smyslu (vzpomínám si, že se ho na to vůbec nikdo neptal, jen jsme tak seděli a ani se moc nemluvilo): „Já nechci zpívat sprosťárny, – ale mně se to rovnou sype z huby!“ – vzpomínám, že kdysi v samizdatu jsem četl článek Jiřího Oliče, ve kterém se zastává Jana Pelce a jeho románu A bude hůř … a vyvrací nařčení z pornografie, přičemž poznamenává: „Zeptejte se Milana Kundery, jak se píše pornografie!“ (Jaroslav Erik Frič)

Pravdou je, že ve staré Evropě, a to až do osmnáctého století (příklady se objevují ve Francii), se obscenita v představivosti básníka spojovala se záblesky ironie a společenskou satyrou ve spontaneitě ducha. Ovšem pravdou je také, že v moderní době se termín pornografie stal symbolem pokleslosti, chamtivé nenasytnosti, který se řídí předem danými postupy. Obscenita se spojuje se sprostotou, banalitou, protože každý náznak hlubšího prožitku musí být nahrazen prostou pohlavní stimulací, která vede k ukojení spotřebitele. Pornografie vyžaduje od pornografa rigorózní doržování žánrových pravidel, aby jeho pacient dosáhnul spokojenosti podobné jakou pociťují vášnivý čtenáři detektivních příběhů, totiž pokud si nedáte pozor, může se stát, že čtenáře znechutíte uměleckou originalitou dřív než je vrah dopaden. Kdo si koupí detektivní příběh bez jediného dialogu? Pornografické romány se omezují na posloupnost kopulačních klišé. Styl nebo struktura nesmí odvádět pozornost čtenáře od uspokojení pohlavního chtíče. V románu se střídají sexuální scény a přechody mezi nimi jsou omezeny na švy, výplně primitivní stavby, krátké expozice a vysvětlení, které čtenář pravděpodobně přeskočí, ale kdyby tam nebyly, tak by se mohl cítit podveden (síla zvyku vycházející z těch pravých pohádek v dětství). Sexuální scény jsou setaveny v crescendo s novými variacemi, novými kombinaci a neustálým zvyšováním počtu účastníků (připojí se de Sadeův zahradník). (Vladimir Nabokov)