Most – Franz Kafka

Byla mi zima, byl jsem ztuhlý, byl jsem mostem a ležel nad strží. Na jedné straně špičky chodidel, konečky prstů na druhé straně se zavrtaly v drolící se hlíně. Šosy fraku vlály po stranách. V hlubině hučela ledová bystřina. Žádný pocestný nezabloudil na tuto nepřítupnou kótu. Most nebyl na mapách zakreslen. Klenul a čekal jsem; Musel jsem čekat. Jednou postavený most zůstává mostem dokud se nezhroutí.

Jednou k večeru se to stalo – byl první, nebo tisícím, nevím – zmatené myšlenky se pořád točily v jednom kole. K večeru v létě ve tmě bystřina hučela. Zaslechl jsem mužské kroky! Ke mně, ke mně – kleň se, moste, ustroj se kládo, ráme bez zábradlí, přenes toho, kdo se ti svěří. Nejistota chůze, okem sotva nepostřehnutelná, se vytrácí v okamžení, napřed zakolísá, ale hned o sobě dává vědět a jako horský bůh tě sthne k zemi.

Přišel, železným hrotem vycházkové hole na mě poklepal, holí nadzvedl šosy fraku a uspořádal je. Špicí zajel do huňatých vlasů mezitím se dlouho nervózně rozhlížel. Avšak – zrovna jsem se zasnil po horách a údolí – rázem mi skočil oběma nohama na hřbet. Ostrá bolest mnou projela. Kdo to byl? Dítě? Sen? Lapka? Sebevrah? Pokušitel? Ničitel? Most s sebou otočil! Ještě se neotočil, a už jsem padal, padal, dopadl rozervaný v ostrém kamení, kterému jsem v divoké vodě vždy podivoval.

in Kafka F.(1983): Beschreibung eines Kampfes. Novellen, Skizzen,
Aphorismen aus dem Nachlass. 84. Fischer, Frankfurt am Main