Morbus civilizace – Homér

MORBUS CIVILIZACE

Byl horký den a ptáci padali z oblohy;
peří měli slepené dehtem,
jenž vytékal z jejich nabalzámovaných těl,
horkem ztuhlá křídla kreslila proti slunci
na rozpálených chodnících siluetu kříže.
Když byla země ještě mladá,
Bůh prý jednoho dne stvořil člověka

Byl horký den a lidé padali jako mouchy;
nořili se ihned do rozpáleného asfaltu
a pochvíli s ním takřka splynuli.
Pobíhající zdivočelý pes s údivem zjistil,
že jsou všichni jako z gumy.
Když svět byl stár teprve pár dní,
Bůh prý jednoho dne stvořil člověka

Byl horký den ve slévárně. Klimatizace fungovala
špatně seřízená na příliš velké otáčky
a zápach spálené pryže se táhl fabrikou.
Lidé padají do pecí oznámil dílovedoucí
řídícímu výpočetnímu středisku,
kde se roboti z masa a kostí s nelibostí odvrátili
od kolonky s nápisem Z I S K Y ke kolonce
AMORTIZACE A ZTRÁTY POUŽITÉHO MATERIÁLU.
Bůh prý jednoho dne stvořil člověka.

Dlouhovlasý mladík se potácí na křižovatce –
– před chvílí byl vyhozen z hospody.
Právě se otočil ke zdi a začal zvracet a chcát
z kapsy mu vypadla píchačka a zbytek výplaty.
Sbírá po zemi rozsypané desetikoruny a startky,
které se zatím rozmočily v proudu chcánků.
Kolemjdoucí se odvraceli, každý si šel po svých
gumových nohách po rozpáleném chodníku
až se chodidla lepila k asfaltu
a nikdo nemohl dál a svět zůstal stát
a smrad se táh jako, když hoří pneumatiky.
Ptáci padali z oblohy a kreslili siluetu kříže
křídly ztuhlý v nepřirozený poloze.

Lidé stavěli gotické věže kostelů
štíhlé a vysoké, aby byli blíž Bohu
s naivní snad touhou dotknout se Ho
a pozdněbarokní věže baňaté
snad také jejich doba postavila...
a co paláce z betonu a skla na jedné straně
a podzemní fabriky a koncentrační tábory na druhé...
To svět byl právě v kritickém věku,
když Bůh jednoho dne stvořil člověka.

Byl horký den pátek před dovolenou.
V závodní jídelně měli květák na mozeček
a mozeček s vejci a mozeček na paprice
a na dietách specialitku lobotomie na zakázku.
Dělníci v pracovní době leštili škodovky a žigulíky,
stanice Hvězda naladěná na veselou notu,
od zítřka máme dovolenou autokemp na Slapech obsazeno,
na Borech prý se pár míst uvolnilo.

Byl horký den a ptáci padali z oblohy;
orbitální komplex Saljut je stodvaaosmdesátý den
na oběžné dráze okolo Země
a podnikový psychiatr má komplexy méněcennosti,
protože je pohlavně nemohoucí a ani cvičení jógy
ani pravá finská sauna mu nepomohly.

Smích všech přítomných a nikdo neví proč
smích zní nepřirozeně z gumových úst –
– nakřáplé a dutě jako z podzemní kobky,
ale je radost ze života a to je dobře,
radost dobytka vracejícího se z pastvy,
radost imbecila z toho že vidí každé ráno
slunce vycházet a každý večer zapadat za obzor
a že ne to stálé a neměnné od té doby,
kdy Bůh jednoho dne stvořil člověka.

Ta desítka je dnes jako voda a startky nejsou
a stará má krámy a do vejplaty daleko;
v kantýně maj tři dny starej vlašák a tvrdý rohlíky...
Nasadili nám tvrdý normy a mistr je všivák
a ve vedení je vůbec bordel říká soustružník,
co ví všecko nejlíp co pětatřicet let
v půl patý nastupuje do trolejbusu,
do rakve kovový cínový, co přes moře svět objíždí
pořád dokola a nikde nenajde spočinutí...
Moře je olej a olej je naše krev...
Zmáčkni tu gumovou masu ubohou a uvidíš;
chvíli se bude kroutit a pak se poddá


Byl mrazivý den a ptáci padali z oblohy;
peří měli slepené dehtem,
jenž přimrzal k jejich nabalzámovaným tělům.
Procházím městem gumových mrazem stuhlých katatoniků –
– vítr rozrušuje jejich průsvitná těla.
Vidím ty mašinky v útrobách mašinky v hlavě
ozubeno strojky jejich neustálý klapot ^Kx4.Kii.ijťtwosKjban
je jedinou známkou života na této zemi.
Občas se někde něco zasekne, ale kreatura stojí dál
přimrznutá nebo přitlučená k podlaze.

Byl mrazivý den a strojky se houfně zastavovaly
a všichni netečně přihlíželi až ten jejich
zůstane stát a udělá tečku nebo vykřičník;
ztuhlé gumové postavy nenaříkají.
Mohly by, ale nechtějí. Na co taky? Konec je jasnej.
Všichni za jednoho, jeden za všechny.
Ale co ta obrovská mašina, ta obrovská kunda
ve který seřídili ty naše strojky,
vstříknuli nám do žil pohonnou hmotu,
pro pořádek všem stejno otočili vypínačem
a pak jsme vypadli do nicneříkajícího reálna.

Přípravek proti řídnutí vlasů a Algenu před poradou,
preparát z jůesej sobě na impotenci
a nenápadně do kávy frigidní manželce;
v zrcadle sledovat involuční proces v ksichtě
a co dyť padesátka je ještě krásnéj věk.
Hlavně si nahrabat před důchodem děckám na trabanta.
Senilní stařík důchodově zabezpečen až do hrobu
ČERNÁ DÍRA kytičky hudba ČERNÁ DÍRA kytičky kapesníčky
ČERNÁ DÍRA ještě měsíc aspoň do vánoc,
přece nepokazím vnukům vánoční prázdniny – thanatofobie.

Byl mrazivý den a strojky se houfně zastavovaly;
pršelo a z nebe padaly naše prosby,
tak prázdné jak vzešly neotevřené jen opotřebované
ještě v navoněných obálkách s růžovou mašličkou.

Pršelo a stružky krve vytékaly zpod dveří koupelny
uzamčené zevnitř a pivo teklo zpod dveří hospod,
kde dělnická třída prolévala neexistující útroby.
Blahoslavení chudí duchem, neboť jejich jest
království ostnatým drátem obehnané.

Táto zase kouříš jako krematorium.

Stojíme na křižovatce, kterou řídí nafetováný strážník.

Obrněný transportér se řítí prostředkem ulice.

Před obrazem lidské kostry stojí chlapec;
levou ruku má položenou vedle nakreslené ruky kostry
a velkým nožem z ní krájí svaly,
aby se přesvědčil
zda jsou obě kostry stejné.

Stojíme na křižovatce, kterou řídí nafetováný strážník
a máme při tom všem v sobě kus disciplíny,
protože se do záhuby neženem bezhlavě,
ale po zralé úvaze.

Hamlet se vykašlal na svůj monolog,
rozhodl se narodit v našem století,
kde se o bytí a nebytí rozhoduje za nás.

THE END

Dokončeno 26. března 1983