Malý pojednání – Homér

Vliv prostředí

Rozbije Rozdupe Rozmaže Rozředí
Člověka dost rozředí
Prostředí
(L.V. – Nebezpečí nemožnosti)

Ulice mi není dost široká. Svět přetavenej do jedné úzké uličky, do které se musíme všichni vejít. Vede z jedné světové strany ne druhou, ale kam vlastně? Šel jsem za davem lidí, řekli mi, že na konci mě něco čeká. Šli jsme tak: už mnoho let. Dostal jsem najíst a každou noc se vyspal v teplé posteli, abych mohl ráno zase pokračovat v cestě. Domy, které lemovaly cestu byly šedé a fádní, ne, vlastně to byly jen zdi. Konečně jsme došli na konec cesty, kde nás nějaký člověk seřadil do dlouhé fronty. Když na mě došla řada, ukázal mi obrovskou nahnutou plošinu. Viděl jsem několik opilých lidí, kteří se potáceli sem a tam. Kousek odtud se nějaký šílenec pokoušel zpodobnit Boha. Na šibenici se houpala Villonova mrtvola, zpola už strávená vzrostlým konopím, které neměl kdo sklízet. A pak, až za tím vším to všecko drtila obrovská mašina, ze které vypadávaly slisované balíky, které se vracely zpět na počátek cesty. Pak mi ukázal na druhou stranu. Po rovné silnici šli lidé a drželi se za ruce. Potom si připravili píchačky a vešli do vrat veliké fabriky. Dlouho jsem neviděl nic, až na obzoru se lidské postavy rozplývaly do prostoru, aby se staly součástí atmosféry. Dostal jsem tři vteřiny na rozmyšlenou. Šlápl jsem do prázdna …

Dříve než upadnu do hlubokého spánku
chci slyšet šum motýla.
Když hudba skončila
zhasni světla.
(J. Morrison – When The Music's Over)

A ty jsi přísný abstinent?
  povídá Joe
Mezi dvěma štamprdlemi si ani nelíznu,
  povídám.
(J. Joyce – Odysseus)

Z Teplic do – dejme tomu Veselí nad Moravou – je to pěkný flák cesty. Stejně tak ze Zvolena nebo Hradce Králové. To je, doufám, každému jasné a netřeba se o tom přít. Člověk si na to musí vzít i dovolenou, chce-li dorazit včas, když vezme v potaz, že stop není právě nespolehlivější dopravní prostředek. Ale magická přitažlivost rockové hudby způsobila, že osm tisíc mladých lidí z celé republiky se stahovalo na Moravu. Svazáci z Veselí sezvali kapely z celé ČSSR a akci inzerovali v Melodii. Pravdou zůstává, že vzhled účastníků koncertu nepřipomínal krojované šohaje, na něž jsou místní patrioti zvyklí. Pravdou je, že mezi osmitisícovou masou lidí se našlo nějaké procento, které přilákalo spíš jihomoravské víno, než Extempore nebo Pražský výběr. (Stejně jako z dvousettisíc návštěvníků brněnské Velké ceny polovina přijela na zteplalé pivo ve stáncích a z motorky neuvidí ani kolo, což je všeobecně známý jev už několik desítek let). Podobně jako Strážnické folkloristické slavnosti jsou už několik let srazem ostravských cikánů a pravidelných rekreantů NVÚ ministerstva vnitra. S tímhle ale nechci operovat, to je věc osobního názoru.

Vlaky vysypaly na nádraží svůj obsah a do bouřlivého vítání známých příjemný dívčí hlas z nádražního rozhlasu oznamoval, že upozorňujeme účastníky festivalu, že festival se nekoná. Z dohadů o důvodu nakonec vyplynulo stupidní prohlášení anonymníno zástupce místního lidu, že na zásah hygienika, pokud se někdo pozastaví nad slovem stupidní, odkazuji ho na výše uvedené příklady Brna, Strážnice a neuvedené Porty, různých mírových slavností a sportovních akcí. Takže, Veselí mělo najednou o polovinu obyvatel víc a co s tím? A ta polovina taky nemohla zůstat v nádražní hale. A tak hospody se chopily vítaného kšeftu a majitelé vinných sklepů ochotně prodávali víno těm olezlým, zavšiveným opicím, kterým na schůzi národního výboru zakázali festival. Takže, dělníci, kteří vzali den z dovolené, studenti, kteří zapomněli na přednášky, ti všichni, kteří sen přijeli z celé republiky namísto kulturního zážitku v zámeckém parku popíjeli teplý Jarošov v hospodách nebo pospávali na lavičkách s lahví vína. V neděli všechno odjelo a byl klid. Jenom se v jednou městě na Moravě bude vědět, že kluci a holky s dlouhými vlasy, kterým se líbí rockové hudba a kteří na ni jezdí, jsou banda ožralých alkoholiků.

Marnost nad marnost. Všechno je marnost. (Šalamoun, 973 – 970 př. n. l.)

Každý člověk v tomto životě je cizincem. (sv. Augustin)

Jednou jsem bral v práci zálohu. Chodil jsem po městě a nahlížel do výkladů knihkupectví. Sháněl jsem Blakea, který nedávno vyšel. Neměli. Zašel jsem do antikvariátu. Rád bych si přečetl Marquéze nebo nějakou antiku. Neměli. Ptal jsem se na Holana, ale taky neměli. Naproti v Supraphonu jsem si chtěl koupit Led Zeppelin, ale měli jenom pod pultem. Tak jsem aspoň šel koupit lístek na Mertu, ale nebude. Šel jsem tedy do galerie, ale mezi socrealistickými mazanicemi jsem našel jenom jednoho Zrzavého a pár dobrých věcí od Filly. Chtěl jsem jít s kamarádkou do filmáku na Rubleva, ale bez průkazky nás vyhodili. Tak jsme přidali do kroku, abychom stihli otevřeno v hospodě. (Šňůra dní, zhuštěné pro lepší orientaci do jednoho.)

– trochu se zdráháme úplně přivyknoutiti
již dáni, chceme dát.
(J. Orten)

Lidé mají v poslední době k sobě velmi daleko. Navázat plnohodnotný vztah k člověku je pro uzavřenější povahu takřka nemožné. Lidé většinou nedají čas hledat v složité struktuře jejich psychiky. Vítanými společníky jsou většinou lidé jednoduší, dobromyslní až primitivní. Člověk, který se svými názory, chováním nebo i jen vzhledem jakkoli vymyká, ztrácí naději na jakékoli uplatnění v širší společnosti. Stávé se, že po něm pak už ani netouží, naopak, začne tuto Širší společnost fakticky negovat. Ovšem, v naší společnosti se veřejného života každý více či méně účastnit musíme. Když už ne jinak, tak aspoň v zaměstnání. Pracoviště se pro tyto lidi stává utrpením. Lidé velice často dobře vycítí, že s jejich novým spolupracovníkem není něco v pořádku. Jeho chování tím nabude ještě ostřejšího paranoidního a schizoidního rázu, čímž se situace ještě zhorší. Jedinou sociální skupinou pro mladého člověka, ve které najde jakéhos- takéhos uplatnění jsou party mladých umělců a studentů. Ovšem, tahle věc má dva problémy.

Problém číslo jedna je, že se tyhle skupiny lidí scházívají většinou v hospodách. Proč, je nasnadě: v našem státě je to prozatím jediné místo, kde si mladí lidé mohou neformálně sdělit své názory, posedět a vůbec spolu komunikovat. Kluby mládeže působí na bázi oficiální pasivní zábavy, na níž se ostatní nemají možnost podílet. Člověk příliš mladý nebo nezdrženlivý může tím pádem lehce sklouznout do alkoholické závislosti.

Problém číslo dvě je značná tolerance členů této sociální skupiny. V něčem je to výhoda, ale spousta flákačů, kriminálníků a podobných sociálních případů se na těchto lidech často přiživuje. Působí to jednak na okolí, které podle těchto individuí nezřídka hodnotí všechny, i na lidi uvnitř, kteří z nezralosti mohou tyto pochybné vzory napodobovat. Lidé, kteří vytvářejí tuhle sociální skupinu se vyznačují tolerancí, mají přehled přes literaturu a ostatní druhy umění, cit pro estetiku a spravedlnost. Při pohledu zvnějšku se dá možná vytknout přehodnocení morálních a etických hodnot (např. ve vztahu k sexu), to je ale možné říci i o každé jiné sociální skupině, třebaže v jiné oblasti.

Okolí většinou ale soudí podle výše uvedené skupiny flákačů a kriminálníků, kteří jsou také navenek nejvíce nápadní a nejvíc se projevují. Uvnitř skupiny jsou ovšem jen trpěni. Hospoda bezpochyby není dobrou školou pro mladého člověka, často se také stává, že pitím se léčí komplexy, jichž má každý mladý člověk celou řadu. Bez viny není ani společnost samotná, která existenci lidí, jež zjevně potřebují možnost sebevyjádření na neformální bázi, prostě ignoruje. Kluby mládeže, jste už jsem uvedl, tuto funkci neplní. Ve správě klubu pracuje pět až deset lidí, pro které je to spíš povolání než zábava, i když i zde jsou vyjímky, Tito lidé musí navíc splňovat i určité podmínky, např. kádrový profil, účast na veřejném životě, vzhled atd. Což jsou podmínky pro většinu mladých lidí nepříjemné. Hospoda se tak stává jediným útočištěm.

Pít či nepít?
Co je to za otázku?
Podej láhev, Hamlete.
(V. Třešňák)

– jsou některé názory psychologů a psychiatrů, kteří zdůrazňují antropologický aspekt problematiky. Na každém návyku je něco specificky lidského a prakticky jakákoli činnost a jakýkoli zájem může vyústit do návykové formy. Rozhodujícím předpokladem pro vznik návyku je struktura osobnosti, zatímco druh návykové látky a jeho výběr závisí na situačních a konstelačních faktorech. (A. Janík, K. Dušek – Diagnostika duševních poruch)

Dalším problémem, kterým bych se chtěl zabývat, je léčení mladých lidí, takových, jaké jsem popsal, kteří se už, z jakýchkoli důvodů na alkoholu závislými stali. Tito lidé přistupují většinou velice negativně ke všemu, co je jim nařizováno. Tedy i k pozvánce do protialkoholní poradny. Zařazení do Škatulek (Jellinkova čtyři stadia) a reakce na ně je často jediná forma léčby, na niž pacient ovšem reaguje jako na represivní opatření vůči němu a podle toho k léčbě přistupuje. Za jednu či dvě návštěvy pacienta v poradně se nedá prozkoumat osobnost ani stanovit diagnóza. Do čtvrtého stadia by potom patřil student, který pije ne koleji denně litr vína, stejně jako dementní bufeták. Myslím si, že je nutno napřed prozkoumat osobnost jednotlivce, než je vůbec možno přistoupit buďto k léčbě alkoholismu jako choroby, nebo psychoterapeuticky léčit defektní jevy pacientovy psychiky.

Nuže tedy: válka společnost, manželství … jsou takoví kteří sebe užívají jako odrazového můstku, aby se dostali dál, než kam by došli sami … (J. P. Dadelsen)

Nemluví se, aby se mluvilo, ale aby se něco udělalo. (J. Deml)

V době experimentálních psychóz, psychadelické vlny na konci šedesátých let, která se dotkla snad všech druhů umění a vytvořila vlastně happeningové hnutí, v době, kdy psychiatrie a projevy psychóz se staly oblíbeným motivem rozhovoru jak umělců, tak intelektuálů, je problém toxikománie víc než aktuální. Jde o problém celosvětový, ale já bych se na něj chtěl dívat tak, jak mohu ze svého brněnského bytu. Od poloviny devatenáctého století převažuje v dnes bychom řekli alternativním umění směr, který jde až za možnosti lidského vědomí. Chce postihnout to, co vědomím normálního člověka zůstává nepostižitelné. Rozhodně jde o směr značně objevný. Odráží se i v dílech mladých básníků u nás. Zde je několik ukázek:

Moje exteriéry
Pavel Ambrož

 ta noc začala příliš brzy
že ani spát se ještě nedalo

 chtěl jsem otočit klíčem
ale zůstalo otevřeno

 ta noc začala příliš brzy
ani světla zhasit nestačili

 ani děti neodvedli
když první padali

 ta noc zřejmě začala příliš brzy
ani jsme si nevšimli
  jak jsme do rána
    srstí obrostli

Nebezpečí suicidia
Pavel Ambrož
(grafická úprava porušena)

nic
jako by někdo zavřel vrata …
a čára
zůstala v bílém nekonečnu
a všemi svými vrcholy
trčela do stran
nic
jako by někdo otvíral ústa …
slova
vážila tolik
co miliardy atmosfér
nestačily rozdrtit
slova padají ze
skály
nic
jako bych měl obejmout sen a
zazdít mlčení
nic
dlaň jsem měl plnou prázdnoty
pode mnou
až mi protékala mezi prsty
a nic
jako bych přemýšlel
kdo vlastně jsem
nic nic nic nic nic

stojím na obrovské kouli
padám závratí
a nemohu upadnout

když jsem byl ještě dítě … čas …
jako bych hledal čas
minulost a budoucnost stojí
na jednom místě
nic
   nic
pravda
jako bych pruh světla v délce viděl
světla
světla plamene
a tma okolo nabyla ostré hrany
nic
jako bych najednou
věděl a existoval
viděl a byl
v čase
!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!
nic
jako byc …

× × ×
D. Š.

– nuže X. byl skutečně vzneseným trpaslíkem
když si myl hlavu požární sbory měly pohotovost
X. např. při pití piva zaplavil hospodu tolika invektivami
že dav kverulantů oslábl až druhého dne k poledni –

z trnů pak vyšel skvoucí ach jez
jez: architektonický útvar na řece
umožňující její regulaci v intenci vodního toku

i Mount Everest jakoby existoval jen v literatuře …

Mimo jiné
Luboš Vlach

třeba říkám:
pravda neexistuje žádná!
to potom ale nemůžu tvrdit,
že mém pravdu,
když to říkám.
naopak by to zase znamenalo,
že pravda je,
ale že ji tedy taky mám.

no a tak je to se vším
tím harampádím.
nelze to pochopit
a darmo tomu stejně rozumět.

Nebe a dudy
Luboš Vlach

Živobytí – dokážeme si ho osladit natolik
že zhořkne nám i to nejsladší sousto – láska, hmat, krása, cit
cítíme jedině na vlastní kůži –

× × ×
R. K.

jedli jsme jablka
potom ještě nakolik doteků
  abychom se usvědčili
a pak už nic
nebylo kam kousnout
a hryzal jsem si zaťaté prsty
někdo přinesl jablka
hryz za hryzem
na rukou mám už krev

Nemoc
Dr. Z.

co se to děje s naSím svědomím ?
proč se tato žena za několik minut bude snažit
  oplodnit elektrickým proudem?
proč ten člověk s vpadlými tvářemi si zítra
  chtěje se zbavit svého stínu uřízne nohy?
proč se dívenka s copy dívala tak dlouze
  na špinavý sporák?
proč Romeo raději onanoval na vrcholu Petřínské rozhledny
  místo aby psal tetelivé slova?
proč můj drahý dnes tak křečovitě a dlouho do noci piješ?
proč mne vždy zamrazí když mne v noci probudí
  má neznámá duše?

Encefalické probuzení
Svatka

…
bobrý den, Bože
jakou jsi měl dneska noc?

já blbou

Myslím, že na udělání si obrázku o tvorbě mladých avantgardních básníků tento výčet stačí. Jde tedy o pohled, do kterého se básníci museli zajisté stylizovat, pokud netrpěli schizofrenií nebo jinou psychózou. Problém je, jak dalece a jak dlouho se může subjekt do tohoto stavu stylizovat. Jde to, sám se o podobné věci pokouším, ovšem daleko jednodušší je navodit si stavy porušeného vědomí chemickou cestou. Je pravdou, že v intoxikaci halucinogeny se dá sem a tam něco vytvořit. Problém je v tom, jak dlouho člověk tvořit vydrží. Experimenty s vlastním vědomím se totiž za nedlouho stanou samoúčelnými a jakákoliv umělecká tvorba půjde stranou, neboť subjekt skutečně onemocní psychózou – chronickou toxikománií, kdy nebude mít na psaní ani malování prostě čas a nebude to už ani umět. Tohle je pohled na toxikomanii sice paradoxní, většina toxikomanů se jimi stala ze zcela jiných pohnutek. Já však nechci opakovat známé věci.