Kniha moří -- Pavel Zajíček

každej, kterýho sem potkal ve svým životě, ve mně něco očekával.
jako já sem očekával něco v každým, koho sem ve svým
životě potkal.
a to byla moje zpupnost zrozená dříve než tento
poblitej papír.
protože tvaroval sem svůj svět,
ale skrytě sem žádal, aby ten, kdo do tohoto světa vstupuje,
si z něho odnes jeho tvarující stopu.
aby byl tímto světem poznamenán a v noci, aby mu tento svět
zapaloval oči.
jenže teď vím, že je to daleko prostší.


napsal sem: "i toto údolí musíš projít bez úhony,"
čímž chtěl sem pokořit nepokořitelný příští kraje
nebo sem v tomto výkřiku spatřoval slepeckou hůl,
o kterou sem se potřeboval opřít,
neboť sem slábnul před syrovým výbuchem toho,
co tebou mrští do krajů, který předjímáš svojí
přítomností, ale jejichž zdivočelost si představit nemůžeš.
toto je objevování.
že nahej vymrštěnéj cár sní stále svůj nehmotnej SEN
v tomto těle
a cítí, jak toto tělo zaniká a vrůstá do země,


řek mi, že přivez si kameny z "jinýho světa".
řek sem mu, že toto je "jinej svět", v kterým právě teď JE.
řek mi, že překročí "slaný vody".
řek sem mu, že "slaný vody" překročej jeho,
protože se naučil příliš hlasitě a slaně lkát.
řek mi, že dosáhne bran "jinýho světa".
řek sem mu, že "optický iluze" nelze dosáhnout, protože ona
stále JE.


dnes dotknul sem se kamennýho kruhovýho rituálu.
mezi dvěma kameny sem mlel zrní
a uvědomoval sem si silně kruhovéj rytmus.
ruce sem měl odřený, jak slábly pod dotekem
hrubý kamenný kůže.
to, co vyletovalo na plátno,
byla sněhobílá mouka.
je to tak prostý a v uších mám stále ozvěny
monotónního kamennýho řevu.


osud mramorovéjch soch je stále týž:
vynášej se na nejviditelnější místa MĚSTA.
pak se začnou snášet do sklepů, kde hoděj se na hromadu
starejch mramorovejch soch.
to, co vydrží v ulicích ve svejch vznešenejch pózách a gestech,
budou právě tyto němý mramorový mumie.
jejich jména a tváře ztratily na důležitosti,
až pod nima začne maso hnít, budou se na to vznešeně koukat.
z tohoto pohledu mě udivuje jejich neměnnost
a nechtěl bych se potkat na žádným z mramorovéjch náměstí,
jak v gestu ztopořený ruky si chci něco říci.
představil sem si, jak v tomto MĚSTĚ sem já, tyto mramorový
sochy a ptáci, jinak ticho.
naučil bych se asi jejich řeči,
zrovna tak jako bych se naučil řeči ptáků.
a s tímto darem bych se dál plížil.

in Vokno no14, 192 -- 193, Praha