Kamenné svědomí -- Homér

Až po kolena se budeme brodit
v blátě předsudků a nepochopení
o kamenné svědomí se budou odrážet
šípy lásky i nenávisti
neschopny se dostat k nám

Obrněni do svý reality
vysmíváme se abstrakci i naturalismu
a veškerým vnějším podnětům
s nepochopeným marxismem
hledáme Boha v neživý hmotě

Patnáctiletá holka leží zfetovaná
pod lavečkou veřejného parku
/lidi mi paní doktorko připadaj jako stromy v lese/
Devatenáctiletý odvedenec
si podřezal žíly
na záchodě rychlíku první třídy
/lidi mi paní doktorko připadaj jako stromy v lese/
Dvacetiletou studentku
znásilňujou dva Arabi
v pasáži největšího z deníků
/lidi mi paní doktorko připadaj jako stromy v lese/

Dávno mi je všechno jedno
Lidi mi paní doktorko
připadají jako stromy v lese

Mačká šedivou masu
pod ochrannými křídly iluzí
a sebeklamů
Obchází kolem uzamčených vrat
do našich duší
a každou chvíli
ulomí závoru


Vidím ty oči
bázlivě těkající z předmětu na předmět
hledajíc v tom nedefinovatelném
něco konkrétního
ale záchytný bod mizí
sotva o něj pohledem
zavadíš


A co v tom světě halucinaci a vizí
jen strach je konkrétní visí všude
jako napjatá síť
a pozvolna se okolo nás
stahuje


Havrani létají nad lesem
překrásně zpívají
o smyslu života
píseň nemá slov
nač taky
všichni rozumíme
když nám pařáty zatnou do krku


Neviditelná smyčka
do který jak tupěj dobytek
cpem hlavu
visí všude v prostoru
nikdo ji nevidí
ale všichni o ní víme


Katova sekera
ničí záhon macešek
z rozbitého asfaltu
na hlavní třídě
pne se
jak psí víno
ostnatý drát
po sloupu veřejného osvětlení


21. září 1982