Jela bomby – Pavlína Bobková
(Ilustrace Pavlína Bobková)
FER-óhm-ON
Vábí mě tvůj zvláštní pach,
feróhmony ve hvězdách.
Fetuji ho s kapkou strachu
nadávkován v hvězdném prachu.
Tenká je hranice mezi klínem a plynem,
v jednom z těch míst brzy již splynem.
Lesklé to místo se nazývá perineum – hráz,
na níž teď tančí tvé prsty a mráz.
Zajatá ramena tíhou mé nohy,
tvé oči v sloup, mé do oblohy.
S opratěmi našich slin
vtiskneme se do peřin.
Jazyk tvůj vymetá můj
nekonečný slizký kout,
z plna hrdla polykám,
to v čem chci navždy utonout.
vzbudil's ve mně zvláštní sklony
cítit hvězdné feróhmony.
POSVÁTNOST DIAGNÓZ
Vidím lidi klanět se cizím bohům
vidím je marnit své životy povrchností
jako by těch životů bylo nekonečno
Slyším jejich vyřčené soudy
když mě, snad právem, cejchují diagnózou bláznovství
ale já miluji své diagnózy a je jich nespočet:
Toxickou psychózu, která mi dává jistotu a klid
že nejsem z tohoto světa
Dechberoucí paranoiu jako vedlejší účinek pravdy
přehnaně vytuněné nadužívání všech zakázaných látek
vzrušeně pozřených
mě milosrdně zocelily k přežití radioaktivity světa
Proto nemusím hledat úkryt
když se jedy vznášejí nad mou hlavou
jakoby sprchnul jarní deštík
ať si tělo mutuje ve velkoleposti božího plánu!
Děkuji své disociativní poruše
za odpojení od veškeré bolesti
jejíž posláním bylo mě zničit
Obsesivní poruše
jakožto požehnané záruce pečlivosti
Mým největším cílem je státi se schizofrenikem
a přehlasovat všechny našeptávače
až k tomu nejhlubšímu
získat cejch esenciálního šamana a
proměnit život v rituál
Každý vzácný okamžik úzkosti
je dotykem života
a hluboká deprese dopravním prostředkem múzy
Vidím davy lidí s otevřenou dlaní plnou modrých pilulek
VE SVĚTLE CHVÍLE –
– NEŽ SE CELÁ DOBRU VZDÁM
Apokalypsa mý kapsy na dlani
aspoň pár vajglů k snídani
o kávě k ránu zdá se mi
kolik je slastí na Zemi?
Tu do zdí vsáklé čekání
na ortel i sčítání
na čerstvý vzduch i na jídlo
co v ešusu mi vystydlo
A pak zas ty představy a snění
v nich ty a tvoje přirození
v nich já, tvoje valkýra
a ty, můj malý princ
Dobrozlý kompromis
přes kůži něžný šlic
a ve své opuštěnosti právě tím
vzácné dary pouště zřím,
Po ránu přeleželou ruku, však svoji
to asi čas na orloji stojí
A za každým katrem proroci amnestie
a prorok dál sám tady hnije
Vinný a nevinný, mordy se svatozáří
šlapky a feťačky
v každé z nich poznávám jednu z mých tváří
A každý den ta samá procesí
unikne ven, kdo se oběsí?
V tom moje čekání není bez naděje
s pokorou přijímám, vše co se uděje
A těším se na to, až zbydou jen vzpomínky
na tabák jak zlato a žehlené topinky
Na šedé tóny ústavní kázně jež stírá všechny rozdíly
i z těch se rodí moje básně
Snad jen jinakost aur záře nás dělí na různé oddíly
Těším se, až vyměním dopisní monolog
za nový život bez vlivu tvrdých drog
až zrecykluju všechny vztahy
a proměním v zlato všechny snahy
Tohle všechno prožívám ještě než se dobru vzdám
nejsem v tom sama
i za mříží svůj vesmír mám
DůM ŽíZNě
Erární čaj nemá grády,
splachuje prášky proti snům,
oknem blázince do zahrady.
Divím se našim démonům
Starého psa změní psychoterapie,
nemá kousnout čím.
Slib, že se již nenapije
svým kordonem zaručím.
Platón mi vypích' všechny oči,
patos zprznil moje slova,
lásku mi rozbor najde v moči,
pojedu do Odolova.
Tajemný ostrov tvojí paže
to místo, kde jsem ztroskotala
přikázat řád mi nedokáže,
'bych se z toho vymotala.
Oblaka dobra z cigarety
v opozici bojovníka,
tak zvláštně shodné naše světy
osudy v rukou bojovníka
Horší boduje, lepší bodá,
reflexí našich komplexů,
prchnouc vína, zbyde jen voda,
se závislostí na sexu.
PRaKLID
Slunce zapáchá sírou a plynem
měsíc se jeví betonem a stínem,
hvězdy jsou minulostí zbytkové záře,
ozvěna ozvěn přehrává lháře.
Opona mizí, za ní pocit zmaru,
zrcadlo iluzí v mysli i tvaru,
zbytečné pachtění, prachy, prach, hrůza,
ve sračkách ukrytá žije si múza.
Věčnost i okamžik, matné a ze skla
uniká vědomí, neb svědomí nejsou lesklá.
Zvířecí mrtvoly oslavou hladu
technokrat zavelí, sklopíme bradu,
v chemických oblacích ztrácíme hlavu,
namísto vesmíru jsme součástí davu.
Přes všechen ten chaos a nechuť v tom žít
v duši mé převládá prazvláštní klid.
MůJ SVěT
Vyzuju si gravitaci
zamávám ti nohama,
ve vzduchu plném konspirací
ďábla přelstím rohama.
Kopnu lejno do zákopů,
gumám místo pistolí
chlapci dají život za ropu,
já svítím svýmu okolí.
Najdu krásu v kupách hnoje,
přede mnou se neskryje.
Do šrotu dám všechny stroje,
příroda se zasměje.
Z popu cejtím diagnózu,
z moci tmy trendy určuje,
politikům z jedu pózy,
vleju zpátky do čaje.
Vyzuju si gravitaci,
obléknu se do naha,
systém stlačím pod matraci,
ďábla přelstím rohama.
VíNEM
Ráno se spiklo s lahví vína,
a sebralo mi mnoho sil,
vrátit se na Zem z tvého klína,
vínem jsem se vyprostil.
Přestat se pást ve stádu s voly,
vymanit se z ego her
utopit všechny světoboly,
víno udá správný směr.
Kolik mých Já je k tomu třeba,
v žalostném sboru písně pět,
dejte mi napít místo chleba,
krysy nebudou závidět.
Věčnost se spikla s lahví vína
a sebrala mi zbytek sil,
vyvléct se z kola božího mlýna,
vínem jsem se uhasil.
STíN MáKů
Kapičky potu plní koryta vrásek,
nejsou od smíchu,
nic není stálé,
všechno se vlní.
Jizvy na kůži od hříchu,
oči mají prázdné, ráno bolí,
tajemství skryté v makovém poli,
prozradí křečí kdo je tu pán,
z úlevy na zmar změnil se plán.
Duše se spojí s esencí jedu,
blaženým stavem posedlá,
vůli utopí ve zrádném medu,
maková šťáva osedlá.
Myslíc, že letí, stihnul je pád,
rituál krutý k životu
nahradil lásku bolesti řád,
vystřihnul díru do plotu.
Vzpomeň si na ně, až budeš ho jíst
voňavý koláč makový
tisíce duší, jak stlačil bys píst
lahodnou chutí odpoví.
BáSNíKOVA MARNOST
Svět je šatna kabátů,
já oblékám svou roli,
věčně hledám záplatu
na rým sežraný moly.
Válím se v prachu pod mrakem,
nasávám světa tíhu,
marnost mi cloní před zrakem.
Píši-li o ní knihu,
tisíc let už vídám v dešti,
jak žíznivý strom i květ
své mokro skromně mění v štěstí,
chci básní o tom vyprávět.
Hledám verše v kupce sena,
sem tam bloudím v podsvětí,
být tak múzou políbena,
změní se dar v prokletí.
Marně se mé slzy suší,
marně stavím slovům most,
ožila snad vlastní duší
óda mnou psaná na marnost?
PLAMEN SPA
Pálím nečistoty ohněm
špinavých zkušeností,
mám ráda, když to blafe,
jen některý iluze vůbec nechtěj hořet,
to pak musím přilejt další svinstvo
a neustále vzývat opatrnost
abych nespálila cosi živé
KDO S TíM ZAčAL?
Zoufalé čekání na dealera mě chrání
před marností existence,
kolemjdoucí sypou z rukávu
odpad své duše,
slova plné ega
moderních komplexů
a traumat dávných předků.
Kdyby raději nasypali krystal
došlo by k napojení.
Jen pozorovatel tiše mlčí,
ale ticho neexistuje
nikdy nám ho nedovolí slyšet.
Sofistikovaný a zbytečný tikot hodin
versus sofistikovaný
a nezbytný tlukot srdce
Ale kdo s tím začal?
Kdo stojí za tikotem
a kdo za tlukotem?
je jeden, nebo dvě mozkové hemisféry?
Zoufalá modlitba k dealerovi.
PSEUDOHRDOSTI
Dnes se bude slavit!
Boží spravedlnost!
Sparta porazila jinou partu
a je to naší zásluhou!
Vylejem si držky
a démoni budou mít rej
když budou sosat s náma
nás
MIMO KRUH
Všechno co bylo zapomínám,
a tak často mívám déjà vu.
Ze soboty na pátek narušuju strukturu,
když miluju se se svým stínem
měním staré programy.
Něco bych měla oplakat,
ale stejně se tomu musím jenom smát.
Mám spočítané,
že jedna plus jedna je jedna
celek
a hodiny ukazují
furt to samé,
teď.
HRA MYSLI versus HRA VĚDOMÍ
Občas vnímám znamení
i tam, kde žádné není,
jen čistá paranoia
jako vyvážení hlubokého matroliasmu.
Hledání rovnováhy
na samém okraji společnosti,
lovení pokladů pod vrstvami dna
Najít tak sebe!
Všechny ty zlomeniny srdce,
všechny ty pokusy o jednu lásku
kolikrát se dá o ni klopýtnout?
Vždy o tu samou, jen na jiném místě.
Dá se touha vyčerpat,
nebo se jen rozplyne jak iluze?
A když už chápeš
že je to jen hra mysli,
co z toho je skutečné?
Nechtít a netoužit,
nehledat znamení,
to by byla nuda,
statický stav vědomí.
A pak by TO začalo celé nanovo,
hra na schovávanou,
hledání sama sebe.
PROBUZENÍ POSVÁTNÉ DĚVKY
Plameny tvých očí pálí
mé zplihlé krajky na popel,
elektrická podstata konečků
tvých prstů probíjí
krajinu pod krajkou marně skrytou.
Mé podvolení jest
prozrazeno vlhkou vůní,
jež se nedá zastavit
Jazykem kreslíš cestičku
v popelu jako hlemýžď,
co vkrádá se do cizí ulity,
která ho stáčí do spirály.
Celá se rozpouštím
v hrůze zakázané slasti,
napříč všemi kulturami
a konci minulých životů
hořící na hranici.
Úděl posvátné děvky
Tvá bezohlednost je však jiná,
skrývá poslání,
které čekalo na dnešní uskupení hvězd,
jejichž vlivem jsem oblékla
magnetické krajky
topoříc tvůj úd,
který mě přiletěl probudit,
když stáčí se do spirály.