Jaro 1990 -- Homér

Vím moje verše humor postrádají
a když tak zbarven je spíš do černa
hlavně že vím jak se dnes věci mají
hlavně že vím že jsi mi nevěrná


Jsem tomu rád vždyť to jsem potřeboval
vrátilo mi to opět svobodu
však podle toho jsem se taky choval
a ještě z mnoha jiných důvodů


Rád bych byl opět z toho všeho
venku smět si svý věci zas sám spravovat
nalejt si rumu třeba plnou sklenku
a nikoho už nemuset se ptát


Už skoro rok mám kolem sebe mříže
ostnatý dráty a zdi vysoký ten
kdo mě zná tak ten dobře ví že
neučinil jsem žádný pokroky


Možná vím víc nežli před tím rokem
nebudu nikdy už tak naivní
radš svlažím hrdlo ňákým dobrým mokem
kterej mě na sto procent uklidní


Holka mi zahla to je přece síla
některý se prej skrz to věšejí
svoboda ta mě ještě nezradila
takže se s klidem všemu zasměji


Vím moje verše humor postrádají
nač taky čemu se mám pořád smát
vím ještě dnes mě v pevný kleci mají
zejtra by už mne mohli postrádat


6. 12. 1989 Černovice u Brna


Bude prý jaro -
- nekvetou ještě stromy
Přes záhon růží
jít žádnou neulomit
Pro koho taky
darovat květiny
Já klopím zraky
a ty jsi nevinný


Bude prý jaro
Čemý jsou stromů haluze
Jen lidi stárnou
a já napoloobluzen
Netrhám kvítí
a šlapu mezi růžemi
lucerny svítí
a všechno tohle zdá se mi


  Zdá se mi sen
  že žiju pro někoho
  že přijde den
  a sny mi nepomohou


Všechno tu studí
a já ke svému údivu
náhle se vzbudím
a zjistím že jsem naživu
K čemu však život
říkám když slyším ptáků zpěv
Kupte mi pivo
a složte se mi na rakev


Bude prý jaro
a lidi mne prý nesnesou
přes záhon růží
až mne v tý rakvi ponesou
Bude už léto
a mrtvých bude čím dál víc
já v zemi této
ležím a pak už nic už nic


Někomu líběj se květiny;
má máma sázet jde růže.
Někdo je sám, někdo jediný.
A kdopak za to vše může?


Někdo zas vymetá hospody,
každýmu něco je dlužen.
V samotě mnoho je svobody...
A kdopak z nás za to může?


Sedíš sám u stolu v putyce
popíjíš zvětralý pivo.
Nejni v tom bol ani tradice.
Jen všude podivně tklivo.


Sedíš sám a nejsi jediný
kdo strach má vyletět z kůže.
Nevíš, jak vypadaj květiny
a nevíš, kdo za to může.


Někomu líbej se květiny;
má máma sázet jde růže.
Jen prosím nekřič Jsem nevinný!
V blázinci plno je lůžek.


Nemůže každej bejt květina.
Zvláště, když kytkou bejt nechce.
Ten stejně ostatní nevnímá,
takže to pochopí lehce


22. 3. 1994