Já se omlouvá – Homér
Veřejná omluva
omlouvám se všem lidem
tohoto světa.
omlouvám se světu
po kterým je veta
omlouvám se lidem
ze severu i jihu
omlouvám se lidem
ze západu
za závadu
omlouvám se lidem starým i mladým.
omlouvám se lidem jakékoli váhy
omlouvám se proto
že vybočil jsem předčasně
že vybočil jsem předčasně
ze životní dráhy
omlouvám se vám i vašemu právu
že vybočil jsem předčasně
z člověčího davu
já odešel jsem předčasně
teď jsem sebevrah,
překročil jsem práh
omlouvám se vám
to z vás jsem měl strach
Fotky jsou z Homérova posledního veřejného vystoupení v klubu Boro v Brně. Bylo to 15.10.2011. Zpíval poslední blues, které bylo opravdu poslední. Sedí pod pódiem, protože (i když nebylo vysoké) nedokázal na ně vylézt.
To je spletitý příběh, jehož jednotlivé epizody se mi porůznu sem tam vynoří, ale není to na povel. Znali jsme se od r. 81, navštěvoval mne v Jihlavě na blázinci, kde jsem bydlel a pracoval, já občas zajížděl do Brna, potkávali jsme se u Formana či na Střeláku u Anthropus, nebo v Řečkovicích kde bydlel, to byl ještě takřka dítě, ale už řádil a řadil, pařil veršoval, radil, produkoval kreslené anekdoty, oba nás zajímala psychiatrická diagnostika, dělali jsme si z toho legraci, Homér se pokoušel o vlastní diagnostické formulace či definice, pak jeden čas pobýval na Ptašínského ulici v poněkud divoké komunitě, kde se koncentrovalo jádro kapely Lambrechtův psychometr atdp., ale, nezlob se, už se mi to všechno s té mé zdevastované glocny povytratilo; takže bych Ti sice moc rád byl prospěšný, ale obávám se, že Tě zklamu.
Homéra považuji za autonomního folklórního (tj. lidového) básníka; ne že by občas neprodukoval i vyložený koniny, ale jeho poezie je zpěvná, což dokladují nahrávky písně kapel Idiot Crusoe, Já jsem poznal, Děti kapitána Morgana, Čočky aj. (Luboš Vlach)
Moje první setkání s touto originální postavičkou proběhlo již v dávných časech předlistopadových. Jako dívenka z venkova jsem na doporučení přátel vyhledala vyhlášenou hospodu U Formana, a první, co jsem uviděla, byl úplně nahý chlap, který se snažil vylézt na dopravní značku. A to byl on. Myslela jsem si, že je to absolutní debil. Nebyl. Po mém přestěhování na Moravu jsme se vídali častěji a musela jsem změnit názor. Ačkoliv byl věčně namol, nebo i něco horšího, ve vzácných chvilkách střízlivosti se projevil jako velice citlivý inteligentní a poetická bytost. Když skupina Idiot Crusoe spustila jeho vály, byla to fakt síla. Pecka za peckou. Časem mne začal zasypávat stohy básní. Vzhledem k tomu, jak je chrlil, je nutno dobrou polovinu považovat spíše za balast, ale takový smutný, niterný balast. Valnou část svého života strávil v nemocnicích a blázincích. Přesto si udržoval neobyčejný přehled o věcech veřejných. I naše kapela zhudebnila pár jeho kousků. Chtěl, abychom z jeho písní udělali celé CD. Nestihli jsme to a dodnes mne to mrzí. On totiž umíral v podstatě celou dobu, takže když to přišlo doopravdy, byli jsme šokováni. Vydali jsme ho tedy až po jeho smrti. Třebas to někde slyší. Dosud jsme zpracovali (hudební sdružení Čočka) cca deset jeho textů. Všechny najdete na CD Čočka a Pepa ( Klíč) Homérovi. Je zde i moje píseň, kterou jsem chtěla přiblížit lidem tohoto zajímavého člověka a kamaráda. (Blanka Šimoníčková)
„Muzikant Mirek Švejda (Idiot Crusoe, tenor-saxofon), mě požádal, abych pronesl řeč nad rakví při poslením rozloučení, o němž jsem si myslel, že vyjadřuje přání příbuzenstva. Tak jsem si nějaké osobní povídání připravil. Nezaznělo! Už od pohledu mě odrazovala koupalištní postava nemladé nestaré uvaděčky v červeném tričku, která pozůstalé z různých pohřbů dirigovala, jako by řídila elektrické vláčky, aby se nesrazily. Taky vadil Pepa Klíč, měl na hlavě šátek – neúcta k zemřelému … Co jsem chtěl sdělit nakonec zaznělo v klubu Boro, kde jsem vystoupil s plamennou řečí na téma:
Nikdy krematorium! Až umřu, zakopejte mě ve škarpě!
Milí rodiče, milí pozůstalí, drazí přátelé,
Jsou mnozí povolanější promluvit na tomto místě, ale byl-li jsem vyzván – a je to pro mne ctí – pokusím se o několik slov k této chvíli.
Před několika dny jsme provázeli do hrobu jiného přítele-básníka, účast pozůstalých byla taky velká. A já jsem si uvědomil, že ty tváře, které jsem kolem viděl, jsou ty nemnohé, které zde zůstaly podávat podstatné svědectví o společenství této země, tohoto jazyka. Ne na televizních obrazovkách, ne na titulních stranách vulgárních novin, nýbrž na cestě za horizont tohoto slzavého údolí. Jeden přítel-kněz mi po onom pohřbu zopakoval: „Jedno z Ježíšových blahoslavenství, kázaných na hoře, zní takto: ‚Blahoslavení čistého srdce, neboť oni budou vidět Boha.‘ Biblické ‚srdce‘ je středem člověka, a je-li ono čisté, pak je celý člověk čistý.
Pavlův svatý patron, když byl bleskem sražen z koně před branami Damašku, pohlédl vzhůru a ptal se: „Pane, co chceš, abych činil?“ Není snadné vědět, co máme vůbec v životě dělat. Je to dlouhá cesta, dlouhé trápení. Cesta Pavlova nebyla dlouhá, ale na dobrý život není potřeba dlouhý čas. Jen poctivými svědky a věrnými služebníky svého poslání máme být. U Pavla – Homéra, jak jsme mu říkali – to bylo básnictví. Slovo. Tomu byl věrný, všude a za všech okolností. A Slovo, to je Počátek všeho. A svědkové Slova vždy byli vyvolení.
V náruči Boží, odkud jsme vyšli, večer se všichni sejdeme zas,
kdo by se děsil, kdo by se třás.
(Josef Václav Sládek)
Nyní pochováváme jiného básníka, jiného odvážného, který jen svým slovem čelil nebesům i lidem. Poctivého cizeléra a služebníka slova, Pavla Ambrože-Homéra, kterému jsem poslední dobou, jako bych už nějak podvědomě tušil, že dlouho s námi nebude, říkal „Homérku“. Své dílo ukončil, svou práci pokorně odevzdal na oltář Slova, našeho jazyka. Teď už je vše jen na nás, kteří jsme ještě zůstali. – Bratře Pavle, odpočívej v pokoji! (Jaroslav Erik Frič)
Co dodat: škopky vypity, U Srdcí se nekouři, Homér nemá hrob, kočky se v noci toulají a tramvaje jezdí podle jízdních řádů. Homér patřil k Brnu – žil, pil a psal na hraně šílenství … asi to ani jinak nedovedl. Kulisy se mění, šílenství konstantní, vidění, prokletí, nemilovaní a nedotknutelní! dal jim hlas. Promluvil: Buď se zab či dej se k nim … víc už nepovím.
O tom jak je hrana šílenství neurčitá se přesvědčujeme denně. Prý poslední bitva vzplála … hovno pokora a hovno mír. Každý krok zpět je zaplacen životem těch, kteří už došli do neznáma. Život není kompromis. Ber nebo nech ležet! Zlatá střední cesta je smrt za živa. Homér prožil, co přežít se nedá. (Milan Haußmann)
Urna si pro něho došla. Popel na hlavu se proměnil, ale hrob asi má; když jsem mluvil s Homérovou maminkou, tak mi říkala, že urnu uloží na rodiný hrob v Telnicích. (Luboš Vlach)
Poprvé v únoru 2012 se na Homéruvu počest, památku, vzpomínku konal festival Homer’s Memorial, pokračuje dodnes, program předem daný, čtení textů Pavla Ambrože (často nikde nepublikovaných) kapely zhudebněné básně Homéra + svoji tvorbu, 2. víkend v lednu 2019 se koná 7. ročník, neváhejte. Pařit budem v brněnském Paradoxu.
Co je vlastně underground
(věnováno příteli z blázince)
Underground to je spousta různejch stylů
někdy i ochota žít věčně v podzemí
kdo v sobě najde tuhle mravní sílu
spolupracuje vlastně se všemi
Ať žijí v jakýkoli subkultuře
ať jakýhokoli jsou vyznání
pravda někdy jsme na tom hůře
však dopřáno nám budiž poznání
zda neuhýbáme jen před vlastním stínem
před těma který s dobou splynuli
my sotva s ňákou dobou splynem
neradi bychom se však minuli
s Člověkem i když tento žije
docela normálně a nemá problémy
nenahání jej tajná policie
do práce chodí nedělá extrémy
Však myslím si že je na stejný lodi
a dobrý kultury že není nikdy dost
a správná myšlenka se vždycky hodí
tak tedy
Člověče buď alespoň můj host
Já na oplátku budu hostem tvojím
a možná se snad někdy shodneme
jestli si myslíš že vystoupit se bojím
to teda ne ale když vezmeme
v úvahu úroveň tvou a těch co jsou výše
víš že bych docela rád ukázal
že tam v tom podzemí odkud já jsem vyšel
jsme možná dotáhli to o trošičku dál
A nebo ne ale to přec je jedno
snad kvůli tomu teď nepřestanu psát
půjdeme si spolu k Formanovi sednout
a zkusíme to dohromady dát
Underground to je spousta různejch stylů
co musely žít zatím v podzemí
a neobešel se také bez paskvilů
tak jako každej však někdy zdá se mi
že dobrý stejně vyjde na povrch
na názvu vlastně vůbec nezáleží
a všechny nálepky už dávno někdo strh
kdo nemá přehledy ten dnes pozná stěží
Kdo hřál se na výsluní a kdo živořil
jenom se pozná kdo fakt něco umí
a odliší se možná ňákej styl
a kdo ničemu vážně nerozumí
označí stejně všechno za paskvil
✚ ✚ ✚
mé knihy nejsou bestselery,
mé songy nejsou hity.
mám rád lidi jen některý,
většinou však zpitý.
neposlouchám ranní zprávy,
seru na politiku.
hlavní je přec, že jsme zdraví
při pohlavním styku.
neznám žádnou supernovu,
ani známý herce.
asi nejsem vhodnej k chovu.
dělám kotrmelce.
znám několik bezdomálů,
mám pár kamarádů.
mám daleko do normálu,
všude tušim zradu.
zakopou mě na smetišti,
už se brzy dočkám.
u kontošů myši piští
neb slídí tam kočka.
Peklo
Kdo je, hošo, tvým amantem,
táže se gay gaye.
Vždyť to krásně popsal Dante.
Lucifer se směje.
Tam v rohu se v kotli škvíří
zvrhlík ze Sodomy.
Město, kde život prohýřil,
zničej blesky, hromy.
Vedle banda esesáků
jen zbaběle kňučí.
Hitler zavěšen na háku.
Rudý moře hučí.
Krásná definice pekla.
Tu řetězy chrastí,
v kleci zvěř nějaká vzteklá...
Že by pederasti?
Nechci býti buzerantem,
i když se to může.
Vždyť to krásně popsal Dante –
– čert by mě stáh z kůže.
Epilog
Tohle už nenapsal Dante,
byl dávno koženej.
V jednom kotli Bonaparte
a v druhym maršál Ney.
(24. 9. 06, špitál)
✚ ✚ ✚