Existence alkoholika jako osobnosti – Homér

(věnováno kolektivu pivnice U Formana)

Touto prací bych chtěl čelit některým pavědeckým tezím, jež odmítají uznat alkoholika jakožto osobnost, vysvětlujíce jeho existenci vlivy patologickými. Tyto teorie je nutno rázně odmítnout. Alkoholik, zvláště pak v notorické fázi, je jedinečnou anomálií osobnosti, povznášející vývoj společnosti. Ve společenském žebříčku tedy něco na způsob indické kasty brahmánů. Alkoholik je člověk se zvláštní vůlí. Za své přesvědčení je vystaven represím a persekucím ze strany společnosti. Ta si jeho jedinečnost a originalitu zřejmě uvědomuje, jinak by nemohla vynakládat takové prostředky na jeho nápravu, kterou tak samolibě nazývá léčbou.

Většina velkých lidí minulosti byla alkoholiky. Alkoholici bývají většinou lidé vnímaví a citliví. Pití alkoholu a následné opíjení se je jen reakcí senzitivní osobnosti na negativní vnější vlivy.

Nyní by bylo vhodné připomenout si vývoj alkoholika.

1. Konzument je prvním článkem ve vývoji alkoholika. Konzument si ještě neuvědomuje blahodárný účinek pití na svůj organismus. Pije více méně náhodně. Když se opije, bývá mu špatně a delší dobu se nemůže na alkohol ani podívat. Má také ještě spoustu nezdravých názorů. Vývojem ale může dospět do fáze

2. kdy se stane pijákem alkoholických nápojů. Piják pije alkohol již pravidelně, ale stále živelně. Pije proto, že mu pití chutná, ale sleduje již i jeho účinek na organismus. Občas se mu stane, že se opije. Druhý den mívá kocovinu. Negativní jevy nejsou u něj ještě přítomné. Stará se například o rodinu a o dobré postavení v zaměstnání. Protože si již uvědomuje účinek pití na svůj organismus, pečlivě se stará, aby jeho okolí o ničem nevědělo. Pokud se zdárně vyvíjí, v brzké době dospěje do stádia

3. kdy se stane konečně alkoholikem. Alkohol se pro něj stol psychickou nutností. Pije pravidelně a pravidelně se také opíjí. Když se opije, zvláště po několikadenních tazích, nastanou u něj abstinenční příznaky. Za alkohol vydává většinu svých materiálních prostředků. Mezi svými přáteli se vbrzku stává jakýmsi mesiášem alkoholismu, ale většinou jeho přátel stejně tvoří alkoholici. Na tuto fázi jíž plyně navazuje fáze nejvyššího poznání, fáze

4. fáze notorického alkoholismu. Tělo si již na alkohol zvyklo a vyžaduje jej. Alkohol se stal fyziologickou nutností. Dostal se do popředí hodnot. Pokud je alkoholikovi odejmut, nastane velmi těžký abstinenční syndrom, který může přejít až do komatu. Po psychice i přízemní fyzično pochopilo, v čem je spása lidstva. Člověk již nemůže bez alkoholu žít. Je již vybaven pro odchod z lidské společnosti. Ten nepřijde náhle. Výlet do ráje, kde se bude napříště pohybovat jeho duše, se nazývá delirium tremens. Těch může být několik, než přijde stav opravdové blaženosti – Korsakovova psychóza. Potom již nic nebrání tomu, aby přišla smrt.

Při psaní výše uvedených řádků mě napadlo několik tezí. Především, že tato práce nemá jen vědecký, nýbrž i teologický charakter. Stav nejvyšší blaženosti zná přece budhismus, který jej nazývá nirvánou – vyhasnutím. Nelze připodobnit Korsakovovu psychózu, nejvyšší metu každého opravdového alkoholika? Alkoholik jako jeden z mála lidí v naší společnosti má svoje božstvo, kterému obětuje bez výhrad vše. Toto božstvo se jako jediné na světě stará o svého vyznavače už za jeho života a nikoli až po smrti. Božstvo/alkohol prostupuje celou osobnost alkoholika a vyzařuje z něj. Pití, opíjení se je pro alkoholika vlastně náboženským úkonem, bohoslužbou a má stejně jako alkoholikův vývoj několik fází. Proto bych se u nich dovolil zastavit. Fázi

1. nazveme fází přípravnou. Celá bytost alkoholikova touží se napít. Toto nutkání představuje něco vyššího, je to daleko silnější než člověk sám a nelze tomu nevyhovět. Alkoholik přichází do svatostánku, do hospody. Cestou se na pití psychicky připravuje. Spousta význačných alkoholiků potvrdí, že se lépe pije, rozplánuje-li si člověk cestou do hospody celý úkon. Většina alkoholiků chodí do stále stejná hospody. Z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že alkoholik zakouší velmi silně nepříjemné pocity, vstapuje-li do neznámé hospody. Právě proto asi velká většina alkoholiků hospody nestřídá. Pozdraví se s personálem, se kterým se většinou zná, usedne ke stolu a nadchází fáze

2. kdy si dá první pivo. Tady je nutno se zastavit. Nikde nebyla přece řeč o tom, že si to pivo objedná, i když v restauračních zařízeních tak bývá zvykem. Jo to nenápadná pochvala personálu kořalen a hospod nižších cenových kategorií, kam alkoholici většinou chodívají, za diskrétnost a snahu o vytvoření vpravdě domáckého prostředí pro naše lidi. Číšník přinese pivo a diskrétně se vzdálí, aby nechal alkoholika o samotě rozjímat. První slova s bohem nebývají většinou nejpříjemnější. Ruce se třesou a odmítají donést pivo k ústům. Pivo bývá vypito po malých doušcích a alkoholik je celý obryndán. Obyčejně již druhým pivem zvládne tyto tzv. abstinenční příznaky a může započít fáze

3. kdy se alkoholik pozvolna dostává zase tam, kde je mu nejlépe. Do náruče milosrdného alkoholu. Jak se tam dostane, záleží jen a jen na něm. Dobu strávenou v hospodě charakterizují alkoholici většinou jako velice příjemnou. Tráví ji většinou v hovoru s přáteli stejného vyznání i světového názoru, někdy v obracení nevědomých, kteří náhodně zavítali do svatostánku na cestu pravé víry, v celkově příjemném prostředí. Je zajímavé, jak i zde má alkoholismus blízko k náboženství. Funkci kadidla nebo vonných mastí tu zastupuje všudypřítomná vůně od kuchyně, záchodků a rozlitého alkoholu, smíšená s cigaretovým kouřem. Místo zvonků důvěrně zní cinkot půllitrů … Také je subjektivní, za jak dlouhou dobu se alkoholikovi podaří dostat se z fáze třetí do fáze

4. pro které má tak obskurní věda jako je psychiatrie název ethylisraus chronica, IV. st. podle Jellinka a nejširší veřejnost libozvučné názvy notář, notorda nebo notorák většinou fáze 2 (zvládnutí abstinenčních příznaků) a fáze 4 – příznaky ponapilosti, splývají. Na alkoholikovi ve fázi 4 ulpívají pohledy jeho druhů se zalíbením. Je pro ně pobídkou k další horečné činnosti. Za dvě až tři hodiny bývá celé společenství již na cestě k bohu. Obskurní věda psychiatrie má pro tento stav název ebrietas simplex (opilost prostá), nejširší veřejnost spoustu květnatých názvů, vyjadřujících pocity opilcovy. Názvy jako: pod parou, zlomenej , zhulenej, jak carskej důstojník, jako pumpa, jako peň, zhulákanej, zcákanej atd. Vyjadřují bohaté tradice, jaké v našich zemích alkoholismus po dlouhá staletí má. Zatím jsme ale mluvili pouze o fázi 4, příznacích podnapilosti. Ta se s úplnou opilostí (splynutí s bohem) nesmí srovnávat. Osobnost alkoholika, který je na cestě k bohu, je změněna. Padají všechny bariéry. Vyjdou na povrch všechny kladné i záporné emoce. Alkoholik v tomto požehnaném stavu odhodil všechny masky a jedná pouze podle vrozených dispozic. Nezapomíná ovšem na nemírné pití, Pomalu se dostává do stadia

5. která se nazývá úplnou opilostí. Alkoholik našel boha, chvíli tupě zírá před sebe, jako by s ním rozmlouvat, poté většinou padne jako špalek. Celá hospoda zbožně zírá na svého druha, který se konečně dostal do vysněných krajin. Potom i ostatní bývají bohem pohlceni. Někdy se alkoholici ve stadru 5 dostanou i domů, někdy společnost, jež nemá pochopení pro nic vyššího, sebere tyto tuláky po hvězdách, jež odložili tělo v parku neb přímo na ulici a použijí proti nim represivních opatření odvozem na záchytnou stanici, kdež opakovaný nocleh vynáší výše uvedené protialkoholní léčení. (Ve skutečnosti jde o devastaci jater antabusem, o to nelidštější, že se jedná většinou o játra již značně zdevastovaná.) To jsem odbočil. Pokud se tedy alkoholik dostane ve zdraví domů nebo oklame bdělost bezpečnostních sboru a přespí v parku, dostává se do fáze

6. střízlivění, lidově nezýváné kocovina. Někteří alkoholici se rádi chlubívají, že toto již u nich nenastane. Splývá totiž fáze 6 – střízlivění s fází 2 – první napití. U některých zvlášt zasloužilých alkoholiků pak všechny fáze vlastně splývají v jednu. Vidíme sami, jak je ten alkoholismus mnohotvárný a zajímavý.

Teď jsme si tedy vysvětlili samu podstatu alkoholismu: pití. Jde, jak snad z těchto řádku vyplynulo, o zvlášť složitý rituál. Alkoholici, kteří svědomitě a každý den tento rituál vykonávají, nemohou tedy být lidé omezení, jak se všeobecně traduje. Alkoholici jsou omezení jen v oblastech, na než pro své poslání nemají čas, jako je sport, pohlavní životy, postup v zaměstnání atd. V těchto oblastech, pravda, alkoholici nemají možnost vyniknout. Alkohol jim ale tyto pomíjivé požitky vynahrazuje a přináší místo nich jiné. Místo věrné manželky a krásných zdravých dětí prohlíží si alkoholici staré účty z hospod a láhve od vypitých lihovin se stejným zalíbením. Nezávidí známým vedoucí místa, vykonávajíc pomocné práce, kde je možnost beztrestně se napít s brzkou vidinou invalidního důchodu. Žije od výplaty k výplatě. Předchází tak nerozumnému plánování a utrácení. Peníze mají jen jednu reálnou podobu: alkohol. Alkoholik dokonce nemusí plánovat dopředu svůj život. Žije tedy takříkajíc bezstarostně, ze dne na den. Alkoholik totiž umírá mlád.

Touto prací jsem se pokusil vysvětlit široké veřejnosti, co je to vlastně alkoholismus. Myslím, že moje úvaha, i když jí nelze upřít určité procento subjektivismu, konečně udělá jasno, co to ten alkoholik vlastně je. Svou prací chci diskreditovat psedudovědecké práce doktora Skály a jemu podobných, kteří se snaží o totéž co já na poli psychiatrie, s nesrovnntelně horšími následky pro osoby propadlé alkoholu.

23.7.83
Brno