Císařovy nové obaly obavy

(pře Luboše Vlacha s Jiřím Kačurem)

Tápeme v mlhách. Vím to a snaha algoritmizovat svět vede do háje.

teď tepe paměť tepce
teď tepe tápání totální tanec
tep teď tepe tápání paní
tepec tepe mlhu tonoucí noci
štoudev spadla pod čepec

Vím, že artificial intelligence je blbá jako štoudev, ale její paměť je ohromující a při správném použití zpětné vazby je sama sebou zdokonalena. Lidé si s její pomocí malují obrázky … ale pouze někteří této zradě obrazů ne-věří.

Považují totiž animaci za neotřesitelnou pravdu.

Vidím, že cesta přesnosti v blbém slova smyslu prostě končí pohromou. Lidé zapalují slaměné psy. Ztratil jsem již naději, že se většina zachrání před menšinou. Mašinérie přírodní scenérie nutí děti pokračovat v růstu. Nezdolné síly nutí k přežití i přežitky, neřku-li mžitky. Kráčet nutností však nechci. Stačí mi bohatě být Kačurem, už nechci býti čurákem, zdám si se nyní partyzánem. Snad bych mohl více času věnovat … oné inteligenci … takzvaně umělé. Jistý Roger Penrose napsal knihu Císařova nová mysl. Vlastně šaty bez vlastností.

KDYBY se ty tepy pře
neztrácely v mlze
převrácená řeč by na přechodu pro chodce
bez nehody převlékla císařovy nové šifry
aby řeč nestála
tvářnost nos halí
hutě hatí hutné
nový císařův svátek svlékání a chrutí
oděv[Em] na odiv odtělesněn [v]něm
mísa má místo
a Ema má jasno
Ota má Emu
mísa se nese odívá vjem
slabika je vězněm svého vjemu
v jeho jménu
svlékne se i úlek
ze soukolí sebe

Vědci ohledali NOVÉ a zjistili, že NOVÉ je JAKO císařovy NOVÉ šaty nahatý … vědci znejistěli. Po člověku ani vidu, jen neslýchané [ob]léčení líčidel lučavky otevírá oči.

Jedna z mnohých možností, milý Polyféme, řekl Parmenidés, zabloudivší díky požití špatně uskladněných bobů tam, odkud není jiného návratu než pří[chodu], tato slova: „Přirozené je vše a tudíž přirozené jsou i ty nejsmyslnější smyšlenky, byť se nemusí líbit mínění většiny. Co je tedy umělé v tomto světě?“

Věc o sobě. (Jiní by však mohli namítnout, že umělost je výtvorem lidského umu a rozumu. Slovo umění není od slova umělý, nýbrž je odnoží slova umět. Slovo umělé je umělé.)

Lze to chápat tak, že idea čísla je umělá a techné není součásti přirozena?

Záleží výsledku na ideji?

Rozum sám tedy jest rovněž umělý a nepřirozený?

Není ani vyloučeno, že je nejsoucí. Je tu kombinatorika, postřeh, důvtip, šikovnost, ale rozum? Tak měj přece rozum …

Umělost. Umění. Um. Je to umělé?

Ono trojjediné.

Záleží na vymezeních.

Je to smělé.

Ostrá vymezení mizí … Následek je umělý, neboť je ve skutečnosti skutkem kontinua.

Je-li ovšem rozum výplodem přirozenosti, táži se, co je na jeho výplodech umělého.

Je zplozen explozí neznámého druhu fantazijního lexikálního úpletu. Smí se smát?

Spíše mne zajímají důsledky a následky onoho přirozeného uvažování. Pes není veverka a veverka není šicí stroj. Přirozené je vše.

Přirozené je organické. To si to takhle kličkuje nit nic mezi kapkami deště a koho to nepotká na operačním stole orace než Magrittův deštník …

Nepřipadne ti někdy, Polyféme, že si občas [při]padáš JAKO uzavřený v kleci, z níž tvůj obří okulár nemůže uniknout?

Až budu velký, budu ježek v kleci. Asi si na ostny nabodnu jablko zákazu a hned si tam zalezu. Limity tmy se prostorově dovysvětlí. Zjišťuji že, a[ž] na zářné vyjímky, narážím na nepochopení. Ale partyzánský odpor neslábne. Partyzánky v partiovce nekoupíš …

Jaký je tedy rozdíl mezi přirozenem a nepřirozenem? Je bu[lva] nadána rozumem? Vždyť právě on je božským darem. Nástrojem kterým jsou snad obdařeni i Olympané. Či spíše nadrozumem, chtělo by se říci.

„Něco by to chtělo, jen aby to nebolelo, v břichu mi zakručelo …&ldquo, asi si ten mozeček nedám, mám hlad po zakázaném ovoci a chuti [ne]poručíš … Má osud rozum? Má odstup?

Díla našich myslí mohou být ojedinělá, ale cožpak také božský úradek nezplodil zázračné tvory tvé velikosti. Což bys, Polyféme, snad měl za to, že jsi umělý či nepřirozený?

Nemám zdání. Vykazuje umělost nějaké specifické symptomy? Není jako my jen extenzí slova v příkazovém řádku?

Polyfémos s vykuleným okem, zírajícím na výřečného Parmenida, měl už takový hlad, že místy mluvil z cesty. Zapomněl na otázku, co bude k  večeři, a potlačiv své přirozené choutky odvětil, že zdánlivě nepřirozeně ano, přirozené přirozeně ne. Samonezřejmě jsou sny tím nejpřirozenějším, hned po při. Copak je fíkový list na přirození něčím umělým, copak císařovy nové šaty nejsou tím nejčirejším konceptualizmem? Čirým [ne]pochopitelně ve významu PRŮHLEDNÝ (čti neviditelný či do očí bijící), takže když je někdo kazisvět, tak chce vidět světlo a nechápe, že vidí díky světlu, ale nikoli svit. Transparence je nejvyšší měrou utajení. Zakousl se zub do jazyka?

Polyféme, uvádíš mne do rozpaků. Nyní tě požádám o chvíli trpělivosti. Představ si nádhernou sochu ze zlata a slonoviny. Sochu vládce, samotného Dia. Však víš, že je to prostě socha. Avšak ona ti na tvé otázky rozumně odpovídá.

Možnost je téměř úplně nemožný konstrukt … Nemám nic proti ambivalenci ni kvadratuře kruhu, leč nevím, jak se měří téměř. Je ekvivalentem téměř devětadevadesát procent? Nutnost však má před možností přednost v jízdě. Schellingovi se možnost jeví jako pojem obecného lidského poznání vůči poznání absolutnímu, tj. ideálnímu: v čem je ideální od reálného a reálné od ideálního neoddělené, jako mnohost s jednotou, mez s neomezeným … s protikladem ideálního a reálného je obecnými pojmy kladen i protiklad možnosti a skutečnosti; zkrátka logické vůči ambivalentnímu je jako obecné vůči svobodnému a svobodné je [latentně] absolutní, tj. individuální.

KDYBY otázka nebyla dutá, tak odpověď ani nedutá … Řekni mi tedy: je ZÁZRAK rozumný?

Polyféme, zdá se, že um tvého mořského ššš[umění] převyšuje um Odysseův. Tak již tomu mnohdy je, že bájní pěvci [pře]bájí pravdu k nepoznání. Byť veliký Homér byl rapsódem převelikým, pravil k Polyfémovi kulícímu své vykulené oko do kopce …

„Poslyš, Polyféme, Hermés si z tebe vystřelil, obludil tě halucinogenní vůní své alchymické voňavky Terre d’Hermes; a aniž bys to postřehl, vyloupl (pře[sněji] vyloupil) Ti oko, vložil ho do praku a bystře vystřelil na oběžnou dráhu … pro mě za mě, zřejmě z rozmaru pojmenoval tu bulvu Země, podrobnosti i nadále nejsou zřejmé.“ Bulva bulváru vždy vykulená banální balistikou ulítlé vůně … ostatně chabá imitace původního Polyfémova pánského parfému je dodnes k mání, dvě deci za pět litrů, no nekup to …

Nás teď ovšem zajímá prorokyně Sibyla, dešifrující deváté přes páté v  budoáru budoucnosti. Sibylu sibi tam sytí síra. Sibyla se původně psala Sibulla (bulla je latinské synonymum slova PROROK). Ona si tam v klínu přírody pojídala bělmo bílé cibule a nějakým do/patřením jí tam někdo [pod]strčil česnek a ten jí zbouchnul, a[ž] z toho [za]počala věštit:

Vidím, že Schelling vychází rovněž z jisté … tedy nejisté, konstrukce neomezeného absolutna … které je zdrojem umožňování, skutečnost tedy je umožněna zněním, je uskutečněnou možností, je jevem stavu.

V tom měl ten nevidomý Homér pravdu. Sokratés posedlý démonem módy, zcepeněl jako mramorová socha zamyšleni v Kerameiku, kam zašel nakoupit víno a bobule, dumaje u stolu s roztodivnou keramikou o  rozporu mezi přirozeným a nepřirozeným umem, aby se následkem božského vytržení ocitnul díky Hermovi a jeho humornému rozpoložení před vchodem do Polyfémovy sluje, z níž nedávno uprchnul díky svému umu přezíravosti nevidomý Odysseus. Tam, obklopen široširou modří moře nalezl svým osobním démonem posedlý Sokrates plačícího Polyféma, jemuž ukápla z oranžového oka pouze jediná slza, která jako vzácná perla skanula v Sokratově upracované dlani, neb byl nejenom dialogem leptika (z řec. leptikos od lambano chytat, zachvacovat), ale také sochařem [vl]nové délky.

Sputnik se zahloubal nad hlavolamem či otázkou trápící nejdnu lidskou hlavu. Vědomí si sama sebe. To má být nějaký problém?, pravil sám sobě sebevědomě Sputnik, který opustil sluneční soustavu již před desetisíci lety a který jednoho dne zjistil, že si je vědom sám sebe. Pojmu tu záležitost filosoficky, řekl si Sputnik. Ba přímo dialogicky. Kdo to jenom psal ty dialogy? Tak se urodil Polyfémos aneb rozprava o kontextu, pravil samomluvně Sputnik, v monologickém dialogu soucitně souputnického Sputnika se snad dozvíme více, ale vskutku mu nemohu předcvičovat sled jeho budoucích úvah.

Mimésis. Ach ty obraznosti ubitá obrazy. Drahý Polyféme, pověz mi, co děje se v nitru té tvé lbi či lebky, jež vytvořila se tak znenadání bez tvého přičinění. Nejsme, příteli, vskutku účastni nějakého manévru mluvnice? Však i ta má svoje pravidla, pravila Romea či snad Julius, jenž slavil svátek svůj snad včera, řekl toku modů mozek plechový, Sputnik čili Veněra, venerická choroba čidla … spirocheta snad? Ano, ta umí vpravdě hotové divy. Uvařit rozum na kaši, to tedy umí ta příroda, jejímiž jsme výtvory. Věru dramatická scéna. Věčný rozpor mezi tupostí a … co já vím o  ostří oblosti odstínů moudrostí? Polyphemusi, jak to vidíš bez očí?

Sedíš si na uších? Posloucháš patou?

Výtvor. Otvor … [sou]vislosti. Visíme tedy souspolečně a hravě. Někdy.

Koště a makat. Namítat, zmýtat se, omílat, odmítat … zametat prach a stopy, omítat zdi … to by se Ti [au][to]mate tak líbilo. Ale žádné umělé snění, je to jasný? Žádný libido smyšlené umělosti! Jen té skutečné …