Svatý opilý

Františku, už tě nepotěší,
že Francouz jsi a ze vsi zdejší;
teď na krk oprátku ti věší,
ať pozná, oč je zadek těžší.
(Francois Villon) Na stromě zas někdo visí,
člověk to bejvával kdysi.
(Homér)

Padají slova do prázdna. Slova prostá, rýmy jednoduché, verše naivní … dehonestace kultury, sarkastické společenské invektivy … Po Rýně loď bláznů. Mluví pobuda, který živoří na okaji – homme sans aveu. Neexistuje jiná dobrá pověst nežli pověst člověka vyloučeného ze společnosti. Chaos předchází krystalizaci.

Hrob nikdy nevydá, co v lůno přijal. Homér nemá hrob – homme sans tombe. Homér si od společnosti udržoval ironický odstup, hrál na společensky kritickou notu, pobuřoval svým zjevem i chováním. Větru nastavoval tvář plnou vzdoru.

Dlouhovlasý mladík se potácí na křižovatce – před chvílí byl vyhozen z hospody. Právě se otočil ke zdi a začal zvracet a chcát …

Lidé se odvraceli. Lidé se odvracejí … Není to zajímavá podívaná? Obdvacíme pohled od dlouhovlasých pomočených a pozvracených mladíků. Kolemjdoucí si jde po svém v každodenním ruchu, směsi spěchu, shánění … od nevidím do nevidím. Dlouhovlasý mladík ho konfrontuje s bujarou veselostí, zahálkou, chorobnou smyslností, bezudzdostí … Ze země sbírá zbytek výplaty a cigarety, které se zatím rozmočily v proudu chcánků …

 … a smrad se táh jako, když hoří pneumatiky.
Ptáci padali z oblohy, kreslili siluetu kříže křídly, ztuhlý v nepřirozený poloze.

Jak dlouho lze vydržet ústrky, pohrdání, drobnou šikanu, úsměšky, když úsměv na tváři pohasíná. Hladina piva v půllitru klesá, z televizní obrazovky se valí masová kultura, pisoár přetéká, když nedopalky ucpaly odpad. Na podlaze toalety v začarovaném kruhu leží lidská bytost. Společnost se Homéra štítí.

Sanitka, záchytka, psychyatrie, bludné toulky, lásky a další směšné stránky života … fungují na stejném základu. Lež vyvracejí protilží. Vír nezdravých myšlenek se zrychluje a zhušťuje. The great artist of tomorrow will go underground. Excesu nelze předejít. Elektřina …

Na hlavě mám připojený dráty, uvnitř se míchá pátý přes devátý.
Mozkový buňky odumíraj rychle, ze světa se stala uzavřená krychle.

Za zdí šašku si stáhl masku, aby zjistil, že maska zůstala otištěna do jeho tváře – navždy pacientem na odluce. Kupil obscénost za obscéností, dával průchod výstřednosti a veselost střídala depresi. Revoluce jako terapie, doktoři nevědí, která bije … Tvář se stává čím dál bědnější, strhanější … černá jako pohrabáč pod modrou oblohou melancholie … hroutící se stavby, prázdné otvory bez oken, zpustlé zahrady, opuštěné stavby, červavé domy, obnažené dráty, trubky, střeva vyvržená na povrch, slova vyřčená do větru … přitlumené zvuky hudby vycházejí patrně ze sklepa. Jaká to je hudba se nedá přesně určit. Není veselá, nýbrž zádumčivá, smutná jako pochod pohřební …

Jdou tiše vpřed, cesta je kamenitá a bosé nohy ji barví krví rudou.
Noc, temná noc, nikdy nezačne svítat. Takhle se, prosím, chodí za záhubou …

 … cestou ke smíru se sebou samotným. Rock je póza. Poesie? Pozor na špatný příklady! Všichni do jednoho a nejčastěji hrdinové. Konec je jasnej.

Navzdory básník pije, co říkám pije, on přímo chlastá. Přestat pít, to je utopie …

 … dává výraz tragickému životnímu pocitu. Kočky odpověď znají. Neslyšně kolem našlapují.