Surový opium – Jörg Fauser

William S. Burroughs mě přivítal ve tři odpoledne ve skromně zařízeném bytě v Duke Street nedaleko Piccadilly. Na sobě měl trojdílný černý oblek, který mi ze všeho nejvíce připomínal obleky mého dědečka, bílou košili a černou kravatu. Vzal jsem si na sebe svůj proužkovaný oblek, bílou košili, šlajfku. Burroughs byl vysoký a vyhublý, chodil lehce shrbený. Vlasy měl na spáncích prokvetlé a linií úst byl tenký bezkrevný vryp.

„Kávu nebo čaj?“

„Kávu.“

„Černou nebo bílou?“

„Bílou, prosím.“

Uvařil nám dva šálky Nescafé a usedli jsme si k desce stolu, která se blyštěla paprsky slunce. Burroughs seděl zády k oknu. Zkoumavě si mě prohlížel zpoza brýlí. Měl modré oči, které vyzařovaly nespornou autoritu soudce nejvyššího soudu … dávno viděl všechny možné druhy korupce a seznal, že všechny dohromady jsou příliš laciné.

„Co je to za časopis, který vás za mnou poslal?“

Několika slovy jsem popsal twen. Moje angličtina nebyla valná ani plynulá, navíc mi můj silný německý přízvuk nebyl příjemný. Burroughsovi to, jak se zdá, nevadilo. Možná, trpěl perverzí a potrpěl si na Němce.

„A ten článek, o kterém jste mluvil?“

twen mi dal za úkol napsat reportáž o tvrdých drogách. Kontakt na Burroughse jsem získal skrze Karla Weissnera. twen mi zaplatil letadlo do Londýna a vedle toho nabídl štědré diety. Byl jsem na cestě – zuřivý feťák. Pokoušel jsem se Burroughsovi vysvětlit, v čem jsem čtyři roky frčel … že píšu o způsobech, jak se zbavit návyku. Z doslechu vím, že Burroughs to dokázal pomocí apomorfinu. U nás o apomorfinu zatím nikdo neslyšel. Proto jsem tady. Zapálil si další cigaretu. Kouřil Senior Service bez filtu. Jednu si odpaloval od druhé.

„Co jste vlastně užíval?“

„Vesměs opium.“

„Cože surové opium? Intravenózně?“

„Jo.“

„Chlapče,“ řekl Burrouhgs s náznakem smíchu, „to jste musel dočista zešílet.“

V krátkosti mi popsal účinky surového opia. Co říkal, poměrně přesně odpovídalo mým zkušenostem, i když on to měl z druhé ruky. Burroughs si vždy aplikoval čistý matro, ale, byl svědkem, když játra vyšla ústy. Postupně se v místnosti šeřilo, ale Burroughs nerozsvěcel. Stručně mi nastínil, co věděl o apomorfinu. Pod dohledem anglického lékaře jménem Dent se po patnácti letech se zbavil metabolické nemoci – toxikomanie. „Bohužel požehnaný mezi doktory není mezi živými,“ suše prohlásil Burroughs a zalil další Nescafé, „ale jeho setřičky stále ordinují. Pokud máte zájem, můžu vám dát adresu. Pak je tu také jeden lékař ve Francii a jeden ve Švýcarsku … také oni nabízí apomorfinovou kúru.“

Vyhledal mi adresy, a povšiml si, že fascinován zírám na jediný obraz v místnosti. Na první pohled šlo o divokou změť barev okolo tahů písma. Čím déle jsem obraz pozoroval, postupně se vynořovaly rytmy a struktury, které docela proměňovaly ony tahy.

„To je od Briona Gysina, malíře a objevitele metody sestřihů.“ vysvětloval mi Burroughs. „Měl byste se na to dívat najetej – ačkoli některým jedincům bych to nedoporučoval. Pro celou řadu našich součastníků bude lépe, zůstanou li stavidla představivosti spuštěna.“

„Nakonec i ony sestřihy nemusí svou povahou vyhovovat každému?“ Koukl se po mně s náznakem vlčího úsměvu.

„Milý hochu, někdo snese lžíci opia, jiní omdlívají při banálním očkování proti nesťovicím. Jste spisovatelem? Nechci být dotěrný, ale na reportéra mi ani trochu nepřipomínáte.“

Pověděl jsem mu, že mi snad brzy vyjde kniha v nakladatelsví, kde Karl Weissmer působí jako lektor.

„To zní dobře.“

Odešel do vedlejší místnosti, když se vrátil a držel v ruce šešit svázaný v hnědém baličáku v časopisového formátu: William S. Burroughs: APO-33 Bulletin V podtitulu stálo: Zpráva o odvození vzorce apomorfinu.

„To je pro vás.“ řekl „Malý příspěvek ke zdravotnické osvětě,“ a smál se opět oním přerývavým ha-ha-ha … „Vzorec apomorfinu,“ řekl a posadil se, „ je dar k očištění – odmoření – planety. Odmoření? Od nemoci, závislosti, nevědomosti, předsudků, hlouposti. Otázka zní, mají lidé, kteří jsou teď u moci, na detoxikaci planety vůbec zájem? Hochu, myslím, že už dávno znáte odpověď.“

Mluvil dlouho dokud jeho obličej úplně nezakryl stín. Oblaka kouře plula místností, myslím, že někde tikaly hodiny, a pak zase utichly. Burroughsův hlas byl chraplavý, chladný, a jako skalpel přesný, dobře fungující součast stroje, a přesně odpovídal k jeho suchým, chladným a výstižným formulacím, které mi daly vzpomenou na Dashiella Hammetta. Zíral jsem na něj skrz oblaka kouře; najednou jsem měl pocit, že poslouchám dlouholetého kuřáka opia někde z Hongkongu, hlavouna triády, pána hory, potom se vynořil texaský maršál, aby mi oznámil, že mu Wyattt Earp na smrtelné posteli svěřil, kde leží poklad Sierry Madre, nakonec se ukázalo, že William S. Burroughs je inkarnací Sherlocka Holmese &nadsh; Sherlockem Holmsem, jenž po všechen svůj čas prochází, kloakami našeho nevědomí a plíží se mezi masami odpadu manifestace moci, aby rozřešil poslední případ, případ nahého oběda, syrového šťavnatého sousta na zrezavělé vidličce. Cui bono?

V místnosti se postupně úplně setmělo, a Burroughs si odkašlal: „Nezapoměňte mi ten článek poslat.“

To znamenalo konec rozhovoru.

in Rohstoff. Diogenes Taschenbuch. Zürich 2009.