Soma trans – Charles Bukowski

Šli sme se kouknout na dóm. Už zvenku to bylo hustý – fakticky architektura – tak sme vlezli dovnitř. Mrholilo (venku), zato vevnitř to smrdělo chcánkama a bylo to ještě fantastičtější. Klenba se klenula výš a výš, až sem skoro zatoužil poznat křesťanskýho Boha. Zapomenout na svých sedmnáct ochranných bůžků, protože tenhle velkej Bůh by mně určitě helfnul v těch věčnejch sračkách a mizérićh a stokách. S ním by bylo uřčitě jednoduší se domluvit a možná by to všechno i dávalo smysl. Pomoh by mě porozumět těm několika štětkám, se kterejma jsem si užil svoje, zapomenout na debilní hoknu, taky na noci o hladu plný šílenství. Mám za to, že každej, kdo překročí práh dómu, si musí něco pomyslet. Možná, že skutečně změní svou víru, ale co se mě týče, víru bych neměnil. Kdybych se stal věřící, pak by musel tam dole v pekle ďábel zůstat úplně samotnej. To by vode mě nebylo pěkný. Když totiž příde na věc, postavím se vždycky do špatný fronty. Taky do těch duchovních záležitostí moc nevidím. Nejsem žádnej filosof – sázím na intuici. Můj soucit patří poníženým, trpícím, prokletým a zatraceným … ani nevím proč vlastně, snad pocit sounáležitosti. Bejval jsem jedním z nich … ztracenej, zoufalej, tvdohlavej nýmand, předposranej srab … i když občas jsem snažil bejt na lidi milej, ale sralo mě to. Dávno jsem věděl, že je to na hovno a všecko dělá jen horší.

Velkej Bůh má na můj vkus moc velkou přesilu, je až moc silnej a spravedlivej. Nepotřebuju, aby mně někdo odpouštěl, aby na sebe bral moje viny, aby se pro mě obětoval. Dycky sem se spokojil s málem – ženskou, kerá za to apoň trochu stojí a chtěl sem káru a kér a nemít hlad a bolení zubů nebo prázdný kola a hlavně žádný dlouhý umírání … taky telka se špatnejma programama by se mohla hodit, pes by nebyl špatnej, několik dobrejch kámošů a dobrý trávení a mít co pít, abych nějak zabil čas, co mi ještě zbejvá do konce, ze kerýho (přestože sem srab) nemám strach. Smrt pro mě nicmoc neznamenala. Špatnej vtip … poslední blbej vtip z celé řady blbejch vtipů. Mrtví prd ví … se smrtí účtovat nemusí. Smrt byla jen další z filmů … byl to cajk. Smrt způsobuje problémy pozůstalejm, kerý s mrtvým měli, co dělat. Ty problémy rostou úměrně s jeho majetkem. Jedinej problém s nádražním pobudou je – nějak odklidit ten ksindl. Někerý se sice narodí v puse se stříbrnou lžičkou, ale smrt bejvá pro všechny bankrot bez rozdílu. Jasně, že umělci to maj trochu jinak … po nich zůstanem lehkej odér, kerýmu někerý z nich říkaj nemrtelnost. Pochopitelně, že čím lepší byl ten nebo onen v tom, co dělal, tím větší byl i smrad, kerej po něm zůstal – na plátně, na vinilu, na potištěným papíru nebo někde jinde. Jeho nemrtelnost živí blbost živejch – táhnou se za tím smradem, uctívaj ho. Umění s tím nemá co dělat. Umělec ví o smrti stejný kulový jako o životě – záběr, momentka a šlus … a další může pokoušet svý štěstí.

Něchtěl jsem tím říct, ze v dómu byla nuda. Jen jsem nechal myšlenkám volnej průchod. Taky jsem měl kocovinu jako kráva a byl utahanej jako pes (jako vždycky). Skoro sem nedokázal nechat otevřený oči a co má bejt – fakt si myslím, že je to blbost – chtít všechno vidět, jen tě to vysaje tě to. Musíš si vybrat určitý věci, trochu si to užít a nechat bejt.

Kdekdo se sejří, že nechápe základní matematický poučky … zasekne se na místě, kde pak trčí dlouho do noci, až zapomene opíchat svoji holku nebo nakonec seřeže svý děcka nebo dostane zácpu, nespavost, větry, žaludeční vředy … sere ho pak hospodářská krize, šéf, vláda a dálnice – všechny ty bezvýznamý nenávistný pocity – podagra, bolavý záda a nad ránem zlý sny. A to jeno proto, že během toho celýho zkurvenýho dne jeho oči viděly až moc.

„Vypadněme ven z toho smradlavýho kvelbu.“ navrhl jsem těm, svejm průvodcům … a vyšli jsme ven. Takhle to chodívá v Kolíně.

in Shakespeare Never Did This. City Light Books. 1979.