Profesor Horák opět zasahuje

Rozpoutala se letní výheň. Na dlažbě náměstí marně hledáš stopu stínu. Synové a dcery českého národa u táborového ohně vykřikují do drnčení kytary a praskání smolných polen:

… a chlastal bych tam s Billem a chlastal by tam Ben
tak kopni do tý bedny, ať panstvo nečeká
jsou dlouhý schody do nebe a štreka daleká

a zvuk postupně tlumí okolní porost. Výkřiky českých matek a českých otců rezonují v pražských zdech.

My jsme národ! My jsme tady doma!!
Chraňme tradice, uzavřete hranice!!!

a tak dále a tak podobně. Chceme bezpečí pro naše děti … mezi fanglemi a narychlo vyrobenými transparenty vykukují šibenice. V nehybném vzduchu poletují oprátky. Ve stínu průchodu se před spalujícími paprsky skrývá postava – kulhavý, vousatý a obrýlený profesor Horák. Oči mírně skloněny usilovně přemýšlí …

míjíme tramvaj ověnšenou bílými květy, je mi to k smíchu, svatební tramvaj …
snad je to všecko jen sen, snad je to jen horečka
a nebo umírání anebo aspoň sama smrt.
Vždyť umírání je přece těžké,
ale tohle už není těžké ani vůbec nijaké,
tohle je lehoučké, pápěrka, jen ještě dechnout a bude po všem.

Reportáž psaná na oprátce … látka se lepí na spocená těla. Policisté ostražitě pozorují připraveni pomáhat a chránit majetek i životy slušných lidí. Dusným vzduchem hřmí plamenné projevy, spílání vlastizrádcům, rozkolníkům, mezinárodním dobrodruhům a nepřátelům národa. Postavy v davu v žáru slunce čekají … Historické události se opakují – nejprve jako tragédie, podruhé jako fraška. poznamenal si profesor Horák do notýsku a zmizel v propadlišti.