Mark Mazower – Konec tynana nezaručuje konec tyranie

Nejprve Tahrir, naposledy Taksim, teď se bouří Kyjev, Caracas, Sarajevo a Bankok – lid zaplavil ulice, aby vystavili účet vládě. Vlna lidové mobilizace údává tempo doby. Sotva odrostli školním škamnám naštvala je cynická lhostejnost politiky. Srdce byste museli mít z kamene, aby necítilo rozechvění v jejich glazach. Nic neodhaluje podstatu populistické politiky ostřeji než radikální pohyb mazající nedohlednou mezeru mezi těmi, kteří drží moc, a těmi jejichž jménem je moc anulována. Hra kočky s myší skončila, silové složky jako by se najednou rozpustily a tyran zůstal osamocen neschopen odporu. Když Nicolae Ceauşescu nejistě kynul pískajícímu davu v listopadu 1989, ve vzduchu už visel neslavný útěk a bídná smrt.

Epický, plný zvratů, před zraky světového tisku byl v roce 2011 boj o Tahrir. Pohyb skutečnosti … Husni Mumbarak postupně ztrácí kontrolu nad Káhirou – začátek konce. Kyjeve minulého týden nabídl podobné výjevy. Prezident Viktor Janukovič byl vyhnán, poté co policie začala po demonstrantech střílet ostrejma.

Tyran odešel ze scény – a včil? Lid užasl před ukrainským Disneylandem – soukromá zoo, galéra v životní velikosti, cokoli si přejete a podnikatelský barok – jež prezident vybudoval za ploty své honosné rezidence. Mezitím Suzan Riceová, poradkyně ministerstva zahraničních věcí Spojených Států, deklarovala podporu její vlády lidu Ukrainy. Kdo je lid? Neonacisté, jejichž vlajky vlály na Maidanu, hlásící se k odkazu válečného zločince Štěpána Bandery. Arsenij Jacenjuk, prezident centrální banky, se postavil do čela nové vlády, avšak vypukly nepokoje na Krymu a nutnost řešit hospodářské těžkosti, ho staví do nezávidění hodné role. Kritické hlasy hlásí, že již od časů Francouzké buržoázní revoluce z chaosu ulice nikdy nic kloudného nevzešlo. Poukazují na revoluční teror, jako na příklad toho, co nastane, když je legitimní vládce svržen jménem vyšší spravedlnosti. Uvádějí Napoleona jako tyrana, který se zpravidla vynořuje po pokusech vynutit si demokracii silou. Jsou hrdiné davy, ptají se, skutečně shromážděním potenciálních soběsivládnoucích jedinců nebo jenom tupá a špatně vedená pěchota ve vyšší mocenském hře, kterou si jen málo uvědomuje. Co však, pokud něco, leží mezi odmítnutím pouličního radikalismu a oslavovámi hrdiného předvoje lidu?

Pakliže se význam slova demokracie zcela nevyprázdnil, urřitě zbylo právo protest. Zbavit demonstranty práva usilovat o podstatné politické změny by znamenalo protesty změnit v čin prázdného symbolismu. Occupy Wall Street sice neslo symbolický význam, ale neschopnost aktivistů vynutit si rozsáhlejší nebo trvalejší změnu bankovních systémů, jen odráží jeho ztroskotání. Když už protesty uvádějí pohybu skutečné politické změny, je nutné počítat s následky.

Kolik z mnoha, kteří v uplynulých týdnech podlehly anti-Janukovičovské kampani si dokáže představit, co nastane po jeho odstranění? Spravedlivý hněv a rostoucí rozhořčení nad zkorumpovaností jeho režimu lil olej do ohně … když se přidaly hospodářské šktry a nezaměstnanost a rostoucí propast mezi těmi, kteří mají a nemají. Demostrace nejsou účninný nástroj jak zatočit s korupcí. Nutné strukturní změny v institucích vyžadují zlouhavý proces, jež je ve své podstatě neviditelný a neokázalý. Pouliční nepokoje jstou toho pravým opakem. Jejich síla spočívá v široké pluraritě, dramatických zvratech a nenadálé možnosti toho, co ještě všara se zdálo býti vyloučené. Co spojovalo davy v káhyrských ulicích a na kyjevském Majdanu společné byla jejich pestrost. Tato nesporná přednost vysvětluje neschopnost transformace v politické hnutí. Platí leninská poučka: „Bez organizace není revoluce.“ Jestliže se hnutí Solidarity dokázalo dlouhodobě stát politickou silou na polské scéně, tak právě protože si jeho vedoucí přestavitelé uvědomili nutnost se organizovat. Hnutí mělo kořeny ve společném aktivismu, který se později stal základní vnitřní strukturou. Zatímco Husni Mumbarak byl odstaněn, uprázdněné místa na politické scéně zaujalo Muslimské bratrstvo, nižádný z vůdců rozhořčeného Tahriru, kteří nedokázali využít nenadálých změn v Egyptě.

Prázdné fráze o ukrainském lidu jsou horší než k ničemu. Západ si musí rozmyslet potoje, které zaujme k jevu, který se nazývá transformací. Skutečný stav naznačuje, že nestačí čekat něž všechno dobře dopadne. Některé transformace se vyvíjejí nesprávným směrem, a jiné ve vývoji jednoduše ustrnou. Před lety Michael Oakeshott, konzervativní britský teoretik, ostře napadl, co nazýval – zakořenělým smyslem liberálního politického myšlení – víru, že stačí odtranit tyrana a svoboda pokvete. Žen Arabského jara ukázala, jak jalová očekávání zůstala.

Odstanění tyrana může védsti ke svobodě vede, ale táké k nové formě tyranie. Štasné jsou revoluce, kde revolucionáři lační svobody jsou dobře organizovaní a připraveni na dlouhé politické zápasy. Šťastnější jsou revoluce, kde revolucionáři nespoléhají na pomoc třetí strany. Nejsou-li, však předpoklady splněny, nelze než sledovat dlouhý, tvrdý, špinavý boj v přímém protikladu k okamžikům nadšení, které byly vidět naposledy v Kyjevě.

in Finantial Times 1.3. 2014