Actus veritatis aneb cesta k pravdě

… není nutné začínat – není nutné končit. Totiž ani jsem nezačal a zatím končit nehodlám … volně plynout, pokračovat v proměnách, bez ptaní překračovat hranice. Slunce svítí, včely šumí v koruně, myslím, javoru … jen další nedělní ráno. Sedím v zahradě. Na modře károvaném ubruse stojí šálek černé kávy. Nic víc – jenom slova.

To je vedlejší … sypu nápady z kapsy, zatímco sám si lžu do rukávu. Na Tribuně stojí Michel Foucault a hovoří o pravdě – opravdu bojuje o pravdu. Musíme si vymezit vztažnou soustavu, pravda by měla zůstat invariantem. Stejně se vždy najde kanimůra, která nám do té naší skládanky nasere nepatřičné prvky, které nejdou nikam zařadit – nikam nepasují.

Co nám zbývá, když si pod sloven sdělení představuji něco jiného než obecně přijímanou pravdu.

Nech si to pro sebe. Každá rada drahá a dobrá rada nad zlato.

Dnes ráno teklo pívo proudem. Ve vchodech klímali opilci a milující dvojice vrkaly do rozednění. Tu a tam spadlo pár kapek deště. Nic co by stálo za řeč. Jsme mistři světa! Já nejsem my. Mluvím o jazyce jazyka nemaje. Ano, až přide pravý čas … modrý nebe, slunce, modrý moře, modrá smrt. Konkrétní nápad zatím nemám. Důležitá je ale prevence – všechno víc a víc hlídat.

Doba a její slova: Myslím, že v tomhle bych já asi moc nepomohl, co se týká nějakého zásadního názoru. Nicméně vedení a lidé, kteří tomu rozumějí daleko víc, by věděli, jak pomoct. Nemůžeme všem okamžitě zvednout platy, je to věc postupného vývoje.

Věc postupného vývoje – pravda, výsměch, smích, slzy, pokání … Slova leží na cestě k pravdě, na spojení neskutečného s neskutečnem bez vztahů, bez námětů, bez podmětů a bez předsudků. V láhvi od coca-coly je krysa v pasti. Sklem se ven neprohryzá. Taky se ta láhev zevnitř dost težko rozbíjí. Hlavně neutonout v moři možností.

Tonus normální, pravidelně dýchám a vyhlídky jsou nezkalené. Podle sovětského spisovatele Alexandra Solženicina se režim držel nikoli díky nevědomosti, nýbrž protože všichni věděli – poznali. Svoboda je poznaná nutnost. Ajé ajé, pane. Všichni věděli, jak se věci mají, co vše obnáší a ulpěli v nehybnosti. Stačí se podívat do přírody … přirozená je multikultura, uměle vytvářené monokultury jsou trpí výkyvy počasí a epidemiemi škůdců …

Věc postupného vývoje konverguje k nehybnosti. Překvapivě si Michel Foucault místo dialektiky bere na pomoc Tomáše Akvinského.

Vox populi: Tak mi řekni v čem je multikultura užitečná, pokud nejsi původem čech nevyjadřuj se.

Vox Dei: Já jsem Hospodin, tvůj Bůh.

Pokání = (Lítost → Actus veritatis → Náprava)

Poznání pravdy jako nutná podmínka nápravy?

Příště o Tomáši Akvinském.