Nové zápisy – Úterý 8. listopadu 2011

„za mimořádně idiotský považuju především automobilový průmysl, o jaké to ‚potřebě‘ energie mi tu mluvíte?“ – tato slova jsem si zapsal v Brně na svátek sv. Františka z Assisi v úterý 4. října někde na ulici, od té doby se mi – pooperačně – úžasně změnil zrak, opravdu znovu vidím, když moje poslední dny byly přikryty mlhou více, než jsem si byl schopen připustit, a víc než jsem vlastně vůbec vnímal, teď stojím na křižovatce před Baťovou nemocnicí, střetávají se tam čtyři různé cesty, jedno auto za druhým, počítám osádky, z dvaceti až pětadvaceti aut sedí v každém z nich jen šofér, často velké limuzíny, sem tam i nějaký terénní vůz, s jediným člověkem, až ve třetí desítce se objevuje spolujezdec, pak zase jen jeden a jeden člověk, víc než sto aut, ani v jednom (kromě snad dvou tří případů nějakých montérů či dělníků v náklaďácích) ne víc než dva lidé, je mi z toho nanic, z té tuposti, z té zbytečnosti, z té naprosté bezohlednosti ke krajině, k přírodě, k životu, chcete mi tvrdit, že člověk takto trčící ve svém vozítku je schopen vnímat, kde vlastně žije? že dokáže nějak „chránit“ přírodu? životní prostředí? nesmysl, je prostě tupě oblbený technickými „možnostmi“ toho svého mobilního křápu, určeného pro nějaké vrakoviště, najde se vůbec dost místa pro tyto zbytečné tuny šrotu? včera, ještě na nemocničním lůžku, slyším ve zprávách, že naše ekonomika „roste“ (jak se to pozná, když ze všech stran média straší, že to a to se bude zdražovat, to a to nebudou platit pojišťovny, tolik a tolik se zbytečně prošustrovalo miliard?), a prý na tom růstu se podílí především automobilový průmysl, to je naše doména, promiňte, ale mám být rád? netrpím snad dostatečně, když se jako většinou pěší pohybuju v té záplavě hračkářů za volantíky na jejich cestách za nicotou a v nicotě svých pohyblivých rakví tkvících? to je opravdu růst? čeho? to bych opravdu rád jednou věděl, – jedno auto nakonec přijíždí i pro mne, jsem nadšený, že po letech opět vidím, mám pocit, že tak dobře, jak jsem dosud nikdy neviděl, zvláštní život, jsem šťastný, později procházím městem, stmívá se, na ulicích je živo, zjišťuji, že jsem okouzlen vlastně ze všeho, co vidím, – v noci, když jsem nemohl spát – částečně z neurčité euforie ze znovunabytého zraku, částečně rozjitřen radostí, že znovu budu moci bez obtíží číst, studovat, psát do počítače už ne písmem přes půli obrazovky… – četl jsem si po půlnoci na záchodě po letech zase ze Seneky, z jeho rozprav „O klidu duševním“, a nacházím tam opět takovéto znamenité věty, které mě tak slastně odlučují, až homérským smíchem, od „žhavé současnosti“, třeba: „…Pročež jest zapotřebí nikoli oněch silných léků, Serene, které již máme za sebou, aby ses někdy sám proti sobě postavil, někdy rozhněval, někdy přísněji naléhal – nýbrž toho, co arci přichází naposled, abys měl důvěru v sebe a věřil, že jdeš správnou cestou, nejsa jinak odvracen křižujícími se šlépějemi mnohých, na vše strany se rozbíhajících, a některých, již bloudí kolem samé cesty. – To však, po čem toužíš, jest velké a vznešené a bohu se blížící: nedati se rozrušiti. Tomuto neochvějnému stavu mysli Řekové říkali euthymia, a o ní je výborný spis Demokritův; já mu říkám klid. … Tážeme se tedy, jak by mysl stále šla stejnoměrnou a klidnou chůzí, jak by byla sobě nakloněna, jak by spokojeně hleděla na svůj stav a této radosti nepřerušovala, nýbrž zůstávala v klidném stavu, nikdy se ani nevyvyšujíc ani nesnižujíc: to bude její klid. Jakým způsobem možno k němu dospěti, zkoumejme povšechně; ty si z obecného léku vezmeš, kolik budeš chtíti. Zatím však nutno veřejně postaviti před oči celou chorobu, z níž každý pozná svou část; ty pak zároveň pochopíš, oč méně práce s nechutí k sobě máš nežli ti, které připoutány ke skvělému povolání a sténající pod tíží slavného jména drží ve vlastní přetvářce více stud nežli vůle.“ – a mnoho dalšího ovšem, ale k tomu až někdy jindy –
Zlín – na chodníku před Baťovou nemocnici, 8. 11. 2011, 8:34, a Zlín – Cigánov, 17:22