Nové zápisy – Středa 21. března 2012

některé vysvětlující poznámky k Potulné akademii: po jednom z mých dlouhodobějších pobytů v nemocnici, odhaduju to na rok 2002, mě vyzvali dva moji přátelé tehdy působící ve vyšších funkcích Magistrátu města, zda bychom se nemohli „na pár slov“ sejít, sešli jsme se, v jakési snídaňové, „italské“ restauraci, kam jinak bych nikdy ani nepáchl, no, něco jsem si objednal, už nevím co, něco „malého“, obklopen umělými palmami (nebo snad pravými?) a polovyučeným personálem, a tito dva přátelé mi řekli, že by mi „rádi nějak pomohli“, udiven jsem musel říct, že „žádnou pomoc nepotřebuju“, což udivilo zase je, mluvilo se o „neziskových“ aktivitách, o „multikultralismu“ (kterým jsem se tehdy trochu zabýval), o Romech na ulici Spolková (bývalá Marxova, kde bývalo kino – Lípa?) a podobných věcech, bylo mi sice tak trochu jasné, že z toho nic moc nebude, ale přece jen mě to „inspirovalo“, navíc po svém návratu z léčebných ústavů jsem byl nabit energií, ba eufonií, a nedlouho po této schůzce jsem založil občanské sdružení – Proximus, jeho hlavní programovou náplní se stal projekt tzv. Potulné akademie, měl jsem jeden velký zelený sešit v tvrdých deskách, a do něho jsem si zapisoval všechny „nápady“, náměty, vybíral osoby, s nimž bych na případných projektech mohl pracovat, mluvil s nimi v tom původním nadšení, co všechno by bylo možné pod touto egidou dělat, vznikly tak některé festivaly i nepravidelné akce, na jaře roku 2005 pak pravidelný týdenní vícežánrový „pořad“, pro který se dokonce dařilo získat z veřejných financí i nějakou korunu, – co z toho původního „návrhu pomoci“ oněch dvou přátel na začátku, z této „inspirace“ zůstalo? – málo, doba se posunula jinam, jiné priority vyvstávají přede mnou každým dnem, podle toho, jak se mé vidění věci posouvá dál, jak je životem poučováno, směrováno, nasvětlováno, ptají se mě lidé, co dál, ale já nevím, ráno vstanu z lože, pokud je jaké, vezmu hlavu do dlaní, ponořím se do střelné modlitby v radosti a údivu nad tím, že žiju, opláchnu tvář vodou a pokračuju v některých trochu stereotypních činnostech, přerušovaných úvahami nad tím, k čemu vlastně jsou, a pak znovu pokračuji v tom, co je mým momentálním „programem“, dál, taky v úvahách nad tím, zda já sám jsem vůbec součástí – jakéhokoli – „programu“, pak nezbývá než pokora před tím, že slunce svítí, že mě nic vážněji netrápí, že ještě stále mohu hledat, radovat se, milovat –
21. 3., Brno, Poliklinika Zahradníkova, 07:58