Nové zápisy – Pondělí 16. dubna 2012

ještě k včerejšímu tématu: přicházejí mi různými cestami karikatury současného papeže, citace vyrvané ze souvislostí, odkazy na jakási historická fakta, o nichž nikdo nic neví, právě mám před sebou jeden projev kardinála Josepha Ratzingera, tehdejšího prefekta Kongregace pro nauku víry, z 1. dubna 2005 (19. dubna téhož roku se J. R. stává papežem), byl založen v jedné liturgické knize (dvě stránky z Perspektiv Katolického týdeníku), kterou jsem si loni půjčil, ten článek jsem si s povděkem přečetl a převedl do počítače, jsou v něm totiž podstatné věci, věci, na které se obecně zapomíná, a které dále likvidují smysl a důstojnost Evropy, dále existenciálně i existenčně likvidují zpaskřivený státní patvar, v němž právě žijeme (jenom se podívejte na historické mapy Evropy!), dále likvidují člověka jako takového a jeho svobodu, není prostor ani čas na dlouhé vysvětlování a odporoučení, omezím se na několik citací, v nichž jsou vyřčena zásadní slova o Evropě, o inflačně citovaném slovu svoboda, o člověku vůbec, slova velmi podstatná:
„V minulém století nepředstavitelným způsobem vzrostly možnosti člověka i míra jeho vlády nad hmotou. Stejně tak i jeho možnost manipulovat a schopnost ničit. …
Růstu našich možností ale neodpovídá rozvoj naší energie morální. Ta nevzrůstala současně s vývojem vědy, ale naopak se zmenšovala, neboť technická mentalita odkazuje morálku do oblasti subjektu – my přitom potřebujeme morálku veřejnou, která může čelit ohrožením zatěžujícím život nás všech. Největší nebezpečí spočívá právě v této nerovnováze mezi technickými možnostmi a mravní silou.
Existuje sice nový moralismus, jehož klíčovými hesly jsou spravedlnost, mír nebo ochrana stvoření, tedy podstatné a potřebné morální hodnoty. Avšak tento moralismus zůstává vágní a sklouzává do oblasti stranické politiky. Je spíše vznášením nároků na ty druhé než výrazem osobních povinností v každodenním životě. …
Křesťanství se nezrodilo v Evropě a nelze je automaticky pokládat za náboženství evropské kulturní oblasti. V Evropě však získalo svou historicky nejvýznamnější podobu, a proto s ní zůstává zvláštním způsobem spojeno. …
Evropa ovšem už od renesance – důsledněji pak od osvícenství – rozvíjí právě tu vědeckou racionalitu, která vedla ke geografické jednotě světa, k setkávání kontinentů a kultur. Nyní díky technice vtiskuje celému světu ještě hlouběji svůj charakter a v jistém smyslu mu dává uniformní podobu. Ve stopách této racionality rozvinula Evropa kulturu, která způsobem dosud nevídaným vylučuje Boha z veřejného vědomí buď jeho popřením, nebo tím, že jeho existenci pokládá za nedokazatelnou, tudíž náležející do sféry subjektivní volby, pro veřejný život nepříliš významné.
Tato čistě funkcionální racionalita vedla také k otřesu mravního vědomí (pro dosud existující kultury jevu zatím neznámému), neboť tvrdila, že racionální je pouze to, co lze experimentálně dokázat. Morálka jako samostatná kategorie tak mizí a musí být pojata jiným způsobem, protože je třeba připustit, že nějakou morálku přece jen potřebujeme. Svět, který stojí na výpočtech, určuje to, co je morální, a co nikoli, jen na základě kalkulace důsledků. A tak mizí i kategorie dobra, jak ji jasně ukázal ještě Kant. Nic není dobré či špatné samo o sobě, vše záleží na předvídatelných následcích.
Na jedné straně našlo křesťanství v Evropě svou nejúčinnější formu, na druhé straně se však právě zde vyvinula kultura, která je v absolutně radikálním protikladu nejen ke křesťanství, nýbrž ke všem náboženským a morálním tradicím lidstva. …
Že by zmínka o křesťanských kořenech Evropy urážela city početných nekřesťanů v Evropě? Vždyť jde o nepopiratelný historický fakt. Kdo by se mohl cítit uražen? Muslimové, kteří jsou v této souvislosti uváděni, se necítí uráženi základem naší křesťanské morálky, nýbrž cynismem sekularizované kultury, která popírá své vlastní základy. Ani naše židovské spoluobčany neuráží odkaz na křesťanské kořeny Evropy, neboť ty sahají až k hoře Sinaj, k základní orientaci, již dalo lidstvu Desatero. Totéž platí o odkazu na Boha: příslušníky jiných náboženství neuráží zmínka o Bohu, nýbrž spíše pokus vybudovat lidské společenství bez Boha. …
Kultura osvícenství je definována především právy na svobodu; svoboda je základní hodnotou, jíž je třeba poměřovat všechno: svobodnou volbu náboženství, která v sobě zahrnuje náboženskou neutralitu státu; svobodu vyjadřovat vlastní názor – pod podmínkou, že nezpochybňuje právě zásadu svobody; demokratické státní zřízení, a tím parlamentní kontrolu nad státními orgány; svobodné vytváření politických stran; nezávislost soudců; a konečně ochranu lidských práv a zákaz jakékoliv diskriminace. …
Opravdu byla objevena filosofie všeobecně platná, plně vědecká, vyjadřující rozum společný všem lidem? Ano, dosáhla vymožeností, které si mohou činit nárok na obecnou platnost: náboženství nemůže být vynucováno státem, nýbrž musí být přijímáno pouze ve svobodě; respekt k základním lidským právům, platným pro každého stejně; oddělení pravomocí a kontrola moci.
Tyto hodnoty, jež uznáváme jako obecně platné, však nemohou být stejným způsobem uskutečňovány v různých historických kontextech. …
Lze pokládat moderní filosofické proudy, inspirované osvícenstvím, za poslední slovo rozumu společného všem lidem? Je pro ně charakteristické, že jsou pozitivistické, tudíž antimetafyzické, takže v nich nakonec Bůh nemá místa. Jsou založeny na sebeomezení pozitivního rozumu, příznačném pro oblast techniky. Tam, kde je toto sebeomezení zobecněno, to vede k mrzačení člověka. Ten pak už neuznává žádnou morální instanci mimo své propočty. Vidíme, že pojem svobody, který by bylo možno – jak se zprvu zdálo – neomezeně rozšiřovat, nakonec vede k autodestrukci svobody. …
Dnes platí zásada, že možnosti člověka jsou i mírou jeho jednání. Co umíme, to je také dovoleno. Odlišnost kategorií „smět“ a „moci“ už neplatí – byla by proti svobodě, jež je absolutní a nejvyšší hodnotou. Člověk však toho umí mnoho, ba stále více. Jestliže jeho schopnosti nenajdou svou odpovídající míru v morální normě, stává se člověk ničivou mocí. Umí klonovat lidi, tedy to dělá. Umí sám sebe použít jako „skladiště orgánů“ pro jiné lidi, tedy to dělá. Dělá to proto, že se to jeví jako nárok jeho svobody. Člověk může vyrábět jaderné bomby, tedy to dělá a je připraven je použít. I terorismus je posléze založen na takovéto lidské „samoautorizaci“, nikoli na nauce Koránu.
Radikální odpoutání osvícenské filosofie od vlastních kořenů končí tím, že se člověka zříká. …
Odsunutí křesťanských kořenů není projevem tolerance, která respektuje všechny kultury, aniž by preferovala některou z nich, nýbrž absolutizováním jednoho typu myšlení a jedné životní formy, která je – mimo jiné – v radikálním rozporu se všemi historickými kulturami lidstva.
Protiklad, který charakterizuje dnešní svět, není rozporem mezi různými náboženskými kulturami, nýbrž mezi radikální emancipací člověka od Boha jakožto zdroje života na jedné straně a velkými náboženskými kulturami na straně druhé. Dojde-li ke střetu kultur, nebude to střet mezi velkými náboženstvími (ta spolu zápolí odedávna, ale nakonec vždy dokázala vedle sebe žít), nýbrž střet mezi touto radikální emancipací člověka a velikými historickými kulturami. …
Relativismus, výchozí bod tohoto všeho, se tak stává dogmatickou vírou ve vlastní definitivní znalost rozumu, tedy i v právo považovat vše ostatní jen za přechodné, ba překonané období lidských dějin. …
Křesťanství chápalo samo sebe od počátku jako náboženství Logu, náboženství podle rozumu. Nehledalo své předchůdce v jiných náboženstvích, nýbrž ve vysvětlující filosofii, která se – nezávisle na stávajících tradicích – snažila hledat pravdu, dobro a jediného Boha, který je nade všemi jinými bohy.
Křesťanství, náboženství pronásledovaných, překračující hranice států a národů, odepřelo státu právo pokládat náboženství za součást státního zřízení, a postulovalo svobodu víry. Definovalo všechny lidi bez výjimky jako Boží tvory, jako Boží obraz, a proklamovalo jejich stejnou důstojnost, byť v nevyhnutelných mezích sociálního řádu.
V tomto smyslu je i osvícenství křesťanského původu. Zrodilo se nikoli náhodou právě v prostoru křesťanské víry. A to tam, kde se křesťanství – v rozporu se svou povahou – bohužel stalo státním náboženstvím. Ačkoli filosofie jakožto hledání racionality (i racionality naší víry) byla vždy výsadou křesťanství, byl hlas rozumu příliš „domestikován“. Je zásluhou osvícenství, že znovu vyneslo na světlo původní hodnoty křesťanství a vrátilo rozumu jeho vlastní hlas. …
Křesťanství si musí stále připomínat, že je náboženstvím Logu. Je vírou ve stvořitelského Ducha, Creator Spiritus, z něhož vychází vše, co je skutečné. Právě v této víře by dnes měla spočívat jeho filosofická síla, neboť problém je v tom, zda svět pochází z nějakého iracionálního principu, a pak tedy rozum není nic jiného než jakýsi „vedlejší“ – a možná i škodlivý – vývojový produkt, anebo zda svět pochází z Rozumu, a ten je tedy jeho měřítkem a cílem. …
… V době osvícenství se myslitelé pokoušeli pochopit a zdůvodnit podstatné morální normy; říkali, že pak by platily etsi Deus non daretur – i v případě, že by Bůh neexistoval. Ve sporech mezi konfesemi a v hrozící krizi obrazu Boha se snažili udržet podstatné hodnoty morálky a najít pro ně takovou zřejmost, aby nezávisely na tehdejších rozbrojích a názorových nejistotách. Chtěli tak zajistit základy soužití a humanity. Tehdy se zdálo, že je to možné, neboť základní přesvědčení vytvořená křesťanstvím z velké části pevně trvala a zdálo se, že jsou nepopiratelná. Avšak dnes už tomu tak není.
Hledání bezpečné jistoty ztroskotalo. … Měli bychom tedy postavit axiom osvícenců na hlavu a říci: I ten, komu se nedaří najít cestu k Bohu, by se měl přesto pokoušet žít veluti si Deus daretur – jako kdyby Bůh existoval. Tuto radu dával Pascal nevěřícím přátelům; i my bychom ji chtěli dát svým přátelům, kteří nevěří. Nikoho to neomezí v jeho svobodě, ale všechny naše záležitosti získají oporu a měřítko, jež tak naléhavě potřebují. … (přel. V. F.)
zabývá se vůbec ještě někdo těmito věcmi? ano, lidi chodí do ulic, vykřikují „Stop vládě!“ – ale koho tam chcete mít? historií pošramocené a „prověřené“ komunisty? společnost, která si něco slibuje od komunistů, je ztracená, o tom jsem přesvědčen, – prvorepublikový podučitelský atheismus, umocněný agresivitou leninsko-stalinských 50tých let, a posléze hnilobnou tupostí „normalizace“, ani nemohly nic jiného než dnešní – v lepším případě – apatii vůči veškerým věčem duchovním – v horším pak zapšklý, všeználkovsky materialistický („ekonomický“) odpor vůči veškerým církvím – způsobit – konců ani nemám chuť dohlížet – jen vlastní cesta rozhoduje, to je dost –
15. 4., Brno, Alfa Passage, 18:49