Nové zápisy – Pátek 4. listopadu 2011

(psáno k soubornému vydání díla Františka Listopada, vydávanému nakladatelstvím Dauphin, ve Starém Městě pod Landštejnem, v listopadu 2011, k devadesátým narozeninám básníkovým)

Faktury – fraktury
(„Nelze hovořit než obyčejně“)

Je už po Dušičkách a já jsem stále ještě nesplnil svůj slib, daný nakladateli, že napíšu několik slov k vydání souborných spisů básníka přece mně tak nesmírně blízkého, básníka vzácného, básníka, jehož jsem před chvílí při chůzi pro sebe charakterizoval pro můj svět vysokou laťkou vážnosti a potřebnosti jako básníka nehledané samozřejmosti. To je pro mě ta nejvyšší laťka.
Ale jak jsem se k Františku Listopadovi vlastně dostal? Jaká byla moje cesta k jeho dílu?
Ano, byla to Cesta. Tehdy na jaře či ještě v některém ze zimních měsíců roku 1969. Olomouc, knihkupectví dávného a zasloužilého Romualda Prombergera v jednom z cípů Horního náměstí. Nechával jsem si tehdy u pultu odkládat na své jméno nový časopis Arch, který vydávalo českobudějovické nakladatelství Růže. To vydalo tehdy hodně pro mě důležitých publikací, knih, objemných, i třeba drobnou a krásnou durychovskou bibliofilii Tam. A taky pro mne naprosté zjevení tehdejšího „knihkupeckého trhu“ – měsíčník Arch (jen čtyři čísla bohužel). A jména, která jsem tehdy jen okrajově byl schopen k četbě získávat a jen vzácně objevovat v soukromých knihovnách, i v těch, které jsem měl k dispozici po prarodičích. Ivan Slavík, Jaroslav Med, Bohuslav Reynek, Josef Čapek, František Křelina…
A v jednom čísle, dole na stránce pod čarou – František Listopad. Jméno jako z dávných hlubin času, prosté a tajemné. A právě báseň Cesta: „K omletému českému stromu vede cesta / po které jedu už hodiny na kole / znám cestu zpaměti i když se změnila / a snáz se udýchám než když jsem jezdíval / V ruksaku vezu dýmku z mořské pěny / dvě jižní dívky a citronovou kůru / Již jsem odbočil na pěšinu Řidítka tlučou / na štěrku Nic nebudu vyprávět / nic nebudu naslouchat Ke stromu jedu.“ Ke stromu jedu. Ten verš mne fascinoval, a fascinuje mě dodnes. To pořadí slov, ta slova sama. Právě to, co činí poezii poezií. Bylo to v době, kdy sám jsem jednu neumnou báseň začínal veršem, který mi dosud nevymizel: „Chodím zatím ke kapucínům na Dolním náměstí…“. Tam právě to slovo „zatím“, jak troufale soudím, bylo tím, co tento shluk slov činilo něčím vyšším, tedy snad poezií. Nechci a nemohu psát o poezii Františka Listopada. Nikomu by to nebylo k užitku, nikoho by to samo o sobě neobohatilo. Jen jednu věc ještě dlužím vzácnému příteli F. L.: Že jsem tehdy při vydání jedné z jeho drobných knížek, které jsem měl tu čest českým čtenářům zprostředkovat (Krleš, Vetus Via, 1998), o své újmě, protože se mi tehdy to slovní spojení nelíbilo, a v knize se mi zdálo nepatřičné, vyřadil slova pod titulem – „Faktury a fraktury“. Byla to chyba. Času hodně uběhlo a mne tento čin dodnes mrzí. Dnes bych už tak svévolně nikoho neopravoval. Dnes taky lépe vím, co jsou to Faktury i Fraktury.
F. L. je básníkem, kterého mám taky neodmyslitelně spojena s Ivanem Blatným. Někým pro mne velmi osudově i poeticky podobným. A když jsem stále nevěděl, jak toto psaní do knihy vydávané jiným vzácným mužem, přítelem Danielem Podhradským, vůbec začít, stále se jen mi vracely verše Starých bydlišť (heraldických pro oba básníky): „Ó dobo dopisů, kde jsi, kde jsi? /
Jak Rilke psal jsem dlouhé dopisy; / teď mlčím, sbohem, přišel listopad. / Ryšaví koně vyjíždějí z vrat.“ Kam? Na cestu.
A na závěr ještě naposled si pomohu Ivanem Blatným, stručně a definitivně a v závěrečném pozdravném naladění: „Houpací křeslo, v kterém sedávali, /
Houpací křeslo, v kterém sedávali / Strýček a teta mého přítele. / Do Ameriky! Sbohem! Už se balí! / Do Ameriky! Sbohem! Už se balí! / Jak se ta píseň zpívá! Skoro vesele!“
Ze srdce do Lisabonu!

Jaroslav Erik Frič
Ve Zlíně, na svátek sv. Karla Boromejského, 2011