Nové zápisy – Čtvrtek velikonoční 12. dubna 2012

dovídám se, že umřel Oskar Přindiš, malíř, ready-made tvůrce, kterého jsem znával z O., někdy i velmi intenzivně, moc jsme nemluvili, jen jsme si mlčky tiskli ruku, to bylo největší vzájemné vyznamenání, měli jsme jaksi obavy a ostych, že jsme úplně jiní, že si vlastně vůbec nemůžeme rozumět, přitom něco velmi zvláštním způsobem hlubokého nás k sobě vázalo, beze slov, mlčky, jen v tomto fyzickém potácení, padání, v tom obtížném a stále obtížnějším vstávání, jen ruku jsme si vždy tiskli, s pochopením, pro které jsou slova nedostačující, byl to jakýsi absolutní úvěr i absolutní splátka, forma nebývalého porozumění, „do kterého nikomu nic není“, o kterém neradno a nemožno mluvit, velmi jasně si na ty chvíle vzpomínám, většinou po hospodách, oba jsme důstojně vstali, jenom se vstřícně a přátelsky usmáli, bez jediného slova, a velmi silně si stiskli ruce, píšou mi z O.: „Napsala mi L. D., která je v kontaktu s rodinou: ‚Dávám vědět poslední záležitosti kolem Oskara – před chvilkou jsem mluvila s E., pohřeb opravdu nebude – včera byl Oskar spálen… Parte má málo, mě posílat bude, slíbila jsem, že namnožím a lidem, co znám, tak doručím (…) Volala jsem i Č.-vi – domlouvá rozlučku v Ponorce, mělo by to být do 14 dnů.‘“ – co to znamená? kam se poděla úcta – i když raději bych napsal hrůza – obrácená k majestátu smrti? to život už tak dočista zbanálněl – a smrt s ním? jak prašivého psa člověka hodit pod kotel? ne, není to výčitka vůči rodině, nevím o ní nic, jen děs z té věty se mě na chvíli zmocnil a zatřásl mnou, ano, jsou ještě lidé, s kterými si srdečně svírám ruce, stále jich je hodně, ba možná ještě víc, než jich bývalo kdysi, a také slova zde nezmohou nic, jen mlčení, nevyčítavé, jediné vědoucí, hluboké, chápavé, opatrně se vyhýbající všem ostřím reality, která je bez milosti, bez milosti, po které tak prahneme, kterou tak zoufale hledáme, na kterou číháme, kterou jednou, jednou přece jen – najdeme, – jako Ty, Oskare – Pán s Tebou –
12. 4., Brno, Alfa Passage, 17:22