Další poznámky cestou – Úterý 5. února 2013

mnohokrát jsem chtěl psát o chudobě, a snad jsem o ní i psal, nebo vlastně o ničem jiném nepíšu než o chudobě: „chudé své máte vždycky s sebou, ale mě míti nebudete“ (Jan 12, 8) anebo „zůstaň s námi, neboť se připozdívá“ (Lukáš 24, 29) psal jsem kdy o něčem jiném? jenže chudoba je dnes chápána jako technický problém, řešitelný jako všechny technické problémy, bez ohledu na osmero Blahoslavenství, kde jsou jmenováni také „blahoslavení chudí duchem“, což značí především lidskou nedostatečnost či „nesoběstačnost“ (Matouš 5, 3) a právě o těch je praveno, že „jejich je Království Nebeské“, jenomže všichni chtějí království tady, a co nejdřív, nejlépe hned, se „sociálními jistotami“, skýtanými proklínaným státem, proklínanou vládou, která jako by byla esenciálním zlem, které nikdy přece nemůže mít pravdu vůči naší „individuální svobodě“, náš stát (ten technokraty ořezaný a rozporcovaný zbytek „českých zemí“) není prvním státem na světě, a není špatné třeba otevřít si taky někdy Tacita, např.: (Tiberiova slova k ochraně státní pokladny) „Začnou-li sem chodit chudí, kolik jich je, a budou-li žádat peníze pro své děti, nikdy se jednotlivci nenasytí, obec však zchudne. … Vyčerpáme-li ji (t. j. státní pokladnu) ve snaze po oblibě, pomocí zločinů ji budeme muset naplnit.“ (Letopisy, české vydání, Praha, 1975, pag. 96) když zemřel Josef Florian (1873-1941) napsal ve svém článku „Mlčení s mrtvým“ (Akord, duben 1942) básník Vladimír Vokolek o J. F. tato nádherná slova: „Neuzavíral (nedefinoval) věci do hotových úsudků, do světla tohoto světa, ale osvobozoval je, otvíral je do tmy – či chcete-li do nadpřirozeného vyššího světla – naděje, víry a lásky pro větší touhu vidět: až jednou víra ustoupí vidění… Tato touha držet věci v jejich svobodě byla podstatou jeho chudoby, řečeno přesněji: paradoxu jeho chudoby (držet a přece nemíti). Byla podstatou jeho lásky k věcem i bytostem, oné pravé lásky, která dle slov sv. Pavla nehledá „své“ (non quaerit quae sua sunt), která si nepřivlastňuje, ale má jen v držení dočasném, ponechávajíc jim jejich svobodu.“ zde je, alespoň pro mne, vyjádřeno podstatné: víra, naděje, láska, zajímají dnes tyto idealistické zpozdilosti někoho? jak se dají vyjádřit ekonomicky, sociálně, politicky? vyrostl jsem na ostravské periferii v letech 1951-1968, teď, po mnoha letech, když jsem se do O. vrátil aspoň na několik dní, prováděl mě přítel J. po městě, pro něho důvěrném a současném, pro mne jakoby vybombardovaném, zbaveném mně tak důvěrně známých činžovních domů, menších domků, celých bloků, místo nich „zeleň“ nebo nějaký pseudoarchitektonický hnus, kde je to město? kde je jeho duše, kterou jsem miloval (a nemohu nemilovat dodnes)? pustá nenormalita, jakási pochybná účelovost, domy, které zůstaly (dobře kdysi postavené) byly zchátralé už v letech mého dětství, jakpak asi vypadají dnes? ani jsem neměl sil se na ně jít přímo fyzicky podívat, Hrušov, Přívoz… všechno, všichni se stali obětí ryze ekonomického vidění světa, které vede lidstvo do záhuby, do pasti bank, lichvářů a obludnosti dluhů, mluví se hodně o chudobě poslední dobou, o chudých, ale myslím, že se vůbec nepostihují základy tohoto stavu, jejich lidský důvod, příčiny těchto důsledků, ještě se k tomuto tématu vrátím, třeba konkrétněji, zde jsem se snažil jen nastínit některé základy svého vidění věci –
5. 2. 2013, Brno, Alfa Passage, 15:18