Úterý 2. února 2021 (Vyhrabáno)

[dnes ráno jsem narazil na tenhle starší text (s datací 7. února 2019) původné otištěný v Měsíčních novinách Potulné akademie Uši a Vítr (březen MMXIX, č. 1903 Festival Spodních Proudů), vkládám:]

proč dělám to, co dělám, i když z toho nikdy neuvidím ani haléř a nesklidím ani masové pochvaly, a přitom se prý potácím z průseru do… odpověď je v tomhle případě snadná (i ne) — dělám to pro zpříjemnění a ulehčení neskutečné tíhy, tlaků (kterých je na jednu osobu tř. moc — křížů, které si s sebou každý vláčíme —, pro alespoň miniaturní radost — svoji i lidí, kteří s tím souzní (a ti, kteří ne, ti ať to ignorují, tak jak to činím já, když mi něco nezajímá či se mi to mnohdy neskutečně protiví); nedělám to profesionálně, nedělám to možná ani hezky, ba možná ani ne dobře, ale dělám to nitrem a snad i jakousi poblázněnou láskou k tomu všemu; tvořím skromně a tiše, jak pavouk své sítě (vskutku originální přirovnání), bez ohledů na úspěch či neúspěch u mas; bez nějaké naděje v (nesnáším to slovo) ocenění; neb kdo určuje co je úspěšné a co ne? lid už dávno ne —, lid, (bohužel!) většinová skupina zhýčkaná všemi povrchně krásnými věcmi — kdy každý tón či tah či slovo ladí, kdy faleš a nekonečné fasády z mejkapu, retuší atd. zakrývá vnitřní prázdnotu —, zkuste někdy vystoupit z toho kolotoče a zajít v přírodu a naslouchat jí, jejím obyvatelům a sledovat je, — toť jest opravdové umění a krása…

(mírně upraveno)

ezt, 11.43h, 2. února, Brno