Pátek 5. února 2021 (Cestou)

nedá mi to — čím dál tím víc lidí se doslova diví a pořád do mně pálí věty (otázky): „ty se pořád jen rozčiluješ“ – „co tentokrát?“ – „a ty sis myslil co?“ — ano, ano! rozčiluji se, jsem naivní, myslím si často jinak než oni, — ale z jistých (vnitřních) důvodu a ne jen-sebeúčelně-pro-pocit-nasrání — prostě si myslím, že věci a děje kolem nás by měly mít (byť neviditelný, ale přeci) v sobě mír a pořádek, jistotu (existuje nějaká jistota vůbec?), — nikdy jsem v tom neviděl ani nevidím (nějakou) nekalost — atd. — a když náhodou, pálím jako ze samopalu, tak jen pro to... (!) — mnohokrát lepší, než někomu rozbít hlavu židlí; rozčilování a vzteklost, rozčarovanost... je přirozená, je to určující rytmus — ne bezdůvodný; určující, — jsem od narození vzteklý — ale na nože bych nešel, pěsti budiž — mějme se rádi — konec hlášení

ps: pozdní prolog /k tomuhle psaní/: tohle „všední psaní“ si neklade za cíl jakousi — mnou nikdy nepochopenou — vysokou uměleckou originalitu či hodnotu (nikdy!) — to by ani při sebevětší snaze nešlo, nešlo... — ...je to pokus, sbírání střípků, pozorování všednosti, lovení ve vzpomínkách, mozaika, záznam těkajícího života, pohled dovnitř hlavně...

ezt, 3. a 5. února, Brno